Někteří z nás si to před lety ani nedovedli představit… Ten den však nadešel, 25. února jsme v naší terapeutické komunitě slavnostně zahájili 150. velkou komunitu. Stopadesátkrát jsme už zasedli v kruhu, abychom společně rozhodovali o tom, kdo se stane členem komunity, kdo přestoupí do vyšší fáze programu, nebo abychom se slavnostně rozloučili s absolventy programu. 150 měsíců života společenství, jehož členové se sice mění, ale jehož poslání zůstává stejné: zmírnit trápení, nabídnout změnu a umožnit uzdravení.
Tuto akci si nenechali ujít ani bývalí terapeuti Pavlína, Daniel a Filip. Mezi hosty jsme přivítali také absolventa Míru, kterému se venku daří, což nás samozřejmě velmi těší. Velké komunity se zúčastnila i stážistka Markéta, která v tomto týdnu poznávala fungování naší komunity. Z týmu se dostavili všichni, včetně hospodářky, finanční manažerky i ředitele.
Tradiční program komunity nebyl nijak ošizen. Projednávali jsme dva vstupy do komunity, jeden přestup do druhé fáze a jeden do fáze třetí. V polovině programu jsme využili toho, že jsme se již pár týdnů chystali na masopustní oslavy a společně jsme si zazpívali několik písniček připravených do masopustního průvodu. Hosté byli překvapeni, ale s radostí si s námi zahráli a zazpívali. Každý účastník se chopil nějakého hudebního nástroje (činely, bubínky, dřívka…) a za doprovodu dvou kytar jsme si zpěvem zpestřili společné setkání. Zážitek to byl neuvěřitelný. Vždyť kdy naposledy jsme si zazpívali Kalamajku, Já jsem muzikant, Když jsem já sloužil, Koudelníkův syn, Já do lesa nepojedu a podobné písničky? Kdy naposledy jsme drželi v ruce triangl nebo dřívka? Většina z nás asi na základní škole. A není to smutné? Je tolik chvil, kdy si můžeme společně sednout, zazpívat si, zahrát si…
