V půlce ledna jsme se vypravili do nedalekých Jizerských hor obdivovat zmrzlou přírodu, poznat naše limity a rezervy tělesné i duševní, prověřit paměť, postřeh a obecné znalosti při tradičním kvízu.
V neděli 14. ledna jsme zásobami, vybavením a klienty naložili erární auta. Nebýt pomoci dobrosrdečného terapeuta a jeho auta osobního, kterým odvezl všechny své svěřence, muselo by se jet do Hrabětic nadvakrát. Oblečeni už do sportovního jsme vyložili věci a hurá na (pro spoustu z nás) vůbec první výlet na běžkách, zanedbatelných pár kilometrů na Královku a zpět. I pro ty, kteří na běžkách už někdy stáli, se to neobešlo bez pádů. V nižších polohách, hlavně v Nové Vsi, totiž nebyl dostatek sněhu, nebylo možno techniku vyzkoušet předem. Nedostatku zkušeností jednoho z nás se nejspíš nedá přisuzovat utržené vázání, svou roli sehrála únava materiálu. Po teplé sprše se kotelníci postarali o příjemné teplo. Pochutnali jsme si na guláši připraveném ještě v komunitě. Pokrok nezastavíš, na chatě ke spokojenosti všech, hlavně kuchaře a jeho pomocníka, nechybí sporák i s troubou a hlavně myčka. Po rozloučení u svíčky zájemci hráli společenské hry, zpívali za doprovodu kytary, někdo šel spát více či méně spokojen s postelí, kterou si po příjezdu vybral.
Druhý den jsme vyrazili do běžecké stopy naplno. Hned po sjezdu k přehradě Josefův Důl proběhla výměna lyží, aby pro ty méně zkušené nebyl pohyb na opotřebených běžkách takovým utrpením. Dobrý skutek vykonán. S odhadem patnáctikilometrové trasy, dělené studeným obědem ve studeném altánu poblíž Šámalovy chaty, jsme dorazili za tmy. Z 16 lidí si s sebou přibalili zdroj umělého světla pouze dva. Vděčni za teplou sprchu a jídlo, sbírali jsme síly do dalších dní.
Naše obavy z nedostatku sněhu se rozplynuly hned ráno. Ve dvou partách jsme odklízeli novou, asi 15 cm vysokou, pokrývku z příjezdové cesty a parkoviště. Po sjezdu k přehradě nás po mírném nátlaku opustila klientka, pro jejíž pochroumané koleno by byl celodenní pohyb očividně moc. My ostatní prudkým stoupáním kolem Chaty věčného mlčení, přes Kristiánov až na sedlo pod Holubníkem, kde jsme možná jako zmrzlí holubi, namačkáni na sebe při obědě v malé budce, i vypadali. Přes magistrálu a Čihadla jsme v podvečer, už za světla z čelovek, průměrnou rychlostí 2,3 km/h dorazili zpět.
Následující den jsme erárními auty jeli na Jizerku. Dozvěděli jsme se něco o historii sklářství a postavě Gustava Ginzela, při nevypočitatelném sjezdu odešlo další vázání, tentokrát vinou vady materiálu, technika sjíždění vliv neměla. Naštěstí to z hranic s Polskem, kde proběhl oběd a zjištění této závady, nebylo k autům daleko. Dřívější návrat (ještě za světla) někdo využil k odpočinku, někdo vyrušoval zpěvem a hlasitým smíchem při hraní her. Příjemná byla návštěva tří terapeutů, z nichž se k nám jedna přidala. Zbylí dva nás pokořili rekordem ujetých 35 km.
Výstrahy meteorologů se potvrdily, ve čtvrtek byla ledovka. Nás to neodradilo. Co naplat, počasí je rozmarné a led (pro nás potřebný sníh) je jen zmrzlá voda. Voda byla i základem výborného čaje tajné receptury na Hřebínku, na který jsme byli pozváni našimi terapeutkami/instruktorkami. Příjemná, dva a půl kilometru dlouhá, rovinka byla ideální ke zdokonalování běžecké techniky o to víc, že jsme ji jeli dvakrát. K našemu překvapení byl poslední úsek od přehrady nahoru k chatě upraven rolbou.
Pátek začal ve znamení očekávání i obav z avizovaného výstupu na Jizeru. Ochuzeni o 4 členy (3x zdravotní, 1x technické důvody) jsme tento vrchol zdolali. Doslova. Tedy až ke kříži úplně nahoře pouze pár odvážlivců. Délkou ujeté trasy 26,5 km byl tento den nejdelším.
V sobotu po úklidu chaty jsme se s Jizerkami rozloučili výletem na nedalekou rozhlednu Slovanku. Bez výjimky jsme za tuto akci vděční. Překonali jsme se, poznali sami sebe i další možnosti, jak trávit volný čas.
Díky, Advaito.
Jakub
