Léto 1997. Několik zakladatelů občanského sdružení hledá odpověď na otázku: „Jak se budeme jmenovat?“ „Co třeba Advaita? Znamená to nedvojnost“, říká jeden. „Tak jo.“
Teprve potom jsme zjistili, že advaita je duchovní směr, který má řadu stoupenců. S ním ale nemáme mnoho společného. Jak se s tím vypořádat? Následující řádky sepsal jeden z našich členů, Petr Kopejska.
Advaita – Nedvojnost
Podstatou všeho stvořeného je absolutně reálné sebe si vědomé beztvaré neosobní věčné všepronikající vědomí. Jednou ze základních vlastností tohoto vědomí je síla pozornosti vědomí. Zaměřením pozornosti toto vědomí tvoří. A to stále a podle určitých zákonitostí. Tvoří v sobě různé prostory, časy, světy. Pokud tyto světy a předměty nebo energie, z kterých se skládají, vnímá individuální vědomí jedince, které je vždy podstatně tím vědomím absolutním, pokud je vnímá z pozice bytosti, která je si vědoma sebe sama, vnímá jasně i nedvojnost – advaitu – soupodstatnost sebe – vědomí – a svých výtvorů – světů. Podstata = promítací plátno. Svět = film, který je na plátno promítán. Plátno může bez filmu klidně existovat, film bez plátna ne. Pozorovatel – člověk – pro film zapomíná na plátno. Pokud se mu v tom zalíbí, ocitá se ve vědomí ega. Musí pak opět hledat plátno. Svou podstatu, sebe sama.
Plátno, Podstata, věčné Vědomí , Zdroj – svou tvorbu ovládá a řídí, aniž by jí bylo ve své podstatě sebemenším způsobem dotčeno. Svou tvorbu zároveň proniká, je jí samotnou, ale není s ní podstatně ztotožněno.
K tomuto ztotožnění dochází až ve fázi ega. Ego je vědomí, které se ztotožnilo se svými výtvory – energiemi, těly, předměty, představami o všem možném. Tím vzniká klam, že jsme tím, co jsme vytvořili a zapomínáme na sebe jako na původní vědomí, které je Podstatou všeho. A ono jí je stále, jen my jsme si toho méně vědomi a tím, že si navykneme ztotožňovat se s určitými okruhy svých výtvorů, tak se více a více upevňujeme v egu a více a více tímto typem vědomí se cítíme být omezování a znesvobodňováni. A tak se stáváme dvojností! Dualitou.
Upevňováním se ve vědomí ega – duality – prohlubujeme propast, která stále výrazněji rozděluje naše vědomí na část projevenou – svět a na část duchovní – tvořící vědomí sebe sama. Až se může stát, což se nám i stalo, že za opravdovou a podstatnou realitu pokládáme hmotný svět a vědomí prohlašujeme za jeho nadstavbu, což už jsme na pozicích marxismu-leninismu. V Pravdě ale není stvořený svět nadřazen Duchu , ani Duch není nadřazen stvořenému. Duch – Podstata, to základní Vědomí je tu ve smyslu Zdroje všeho stvořeného. Vše je nepřetržitou hrou vědomí a jeho tvůrčí síly. To až vědomí ega rozděluje a vytváří a prohlubuje protiklady. Ty pak proti sobě bojují a žádný nemůže trvale zvítězit. Tento boj může mít nějaký smysl, ale to už je mimo učení Advaity.
Nedvojnost v prožívání, tedy uvědomování si sebe sama, je dle Advaity náš přirozený bytostný stav. Stav dvojnosti je stav dočasný, snad experiment, snad dokonce dle Rudolfa Steinera jasně cílený záměr individualizovat jednotlivé lidské duše jako samostatné jednotky tím, že své bezpodmínečné spočívání v bezbřehém oceánu neosobního vědomí promění ve stejně podstatné a stejnou tvůrčí mocí nadané vědomí individuální bytostné, ohraničené a neohraničené zároveň. Ale z pozice Advaity je tento stav vědomí – tedy stav ega stavem nepřirozeným a krajně nežádoucím. Proto bychom měli vší silou usilovat o návrat do původního stavu soupodstatné Jednoty vědomí – Advaity. Tedy do toho absolutně reálného sebe si vědomého nerozlišeného oceánu beztvarého bytí. Stavu bez vědomí ega.
Ego je tedy podle Advaity tím nejhlavnějším zloduchem! Ego nás odděluje od nás samých, od Podstaty, od původního božského vědomí. Ale my – v naší liberecké Advaitě – neusilujeme o rozpuštění, lépe o obětování svého vědomí ega proto, abychom opět spočinuli v bezbřehém oceánu původního Vědomí. Spíše se snažíme o to – nezralá a narušená ega uzdravit. S tím ale učení Advaity vůbec nepracuje. A v tom je náš název dost zavádějící. Skutečnou Advaitu zajímá zralé ego, které se touží obětovat za účelem návratu do původního soupodstatně vědomého stavu bytosti. Zajímá ji ten proces obětování. Takže pro naši organizaci je název ADVAITA docela nevhodný. My jsme takoví Advaita – předehřívači. Ale to je z pohledu Advaitistického učení. Z pohledu třeba R. Steinera má ego svůj opodstatněný vývojový smysl. A není pro život člověka nežádoucí, ale je to prostě jeden ze stupňů vývoje lidské bytosti. Takže jsem to zkusil napsat takto.
Jak tedy vztáhnout pojem Advaity na na nás?
Advaita = Nedvojnost
Jako Advaita usilujeme o obnovení poznání sebe samých jako svobodných tvůrců vlastních životů a osudů. Chceme být opět těmi, kdo správně rozlišují a na základě toho se dovedou zodpovědně rozhodovat v souladu s tím, co ve svých nitrech právě prožívají a být tak nedvojní. Učíme se znovu si reálně uvědomovat své přirozené talenty, schopnosti, možnosti a hranice. Učíme se respektovat podobné talenty, schopnosti a hranice u druhých lidí. Vracíme drogami zastřeným tvářím základní životní hodnoty, jako je důvěra, pokora, láska a naděje, jas, živost a hravost. Znovuobjevujeme směřování a smysl lidské bytostné existence jako jednoty těla, mysli, duše a ducha.