Ve dnech 15. – 18. května 2010 se naše terapeutická komunita vydala jako každoročně na první jarní putování.
Už po šesté jsme zamířili do Lužických hor. Čtrnáct klientů – mezi nimi 3 ženy, dva terapeuti – mezi nimi jedna žena a Issa – jedna psí žena. Dále výpravu tvořilo osm stanů, dva kotlíky na vaření chutných lesních pokrmů a šestnáct batohů, z nichž žádný nevážil méně než 20 kilo. Vše potřebné jsme si totiž nesli s sebou – včetně jídla a potřeb, nezbytných k přežití v pustině a modliteb v srdcích za suchou cestu bez bouří a rozvodněných potoků a louží.
Vyrazili jsme v sobotu ráno busátkem v 9,58 z Nové Vsi přes Liberec do Nového Boru. Zde jsme se vybusili okolo půl jedné na tichém novoborském chodníku a v chladu a ladu jsme započali putovaní. Před námi se tyčila se svými 759 metry čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor – Klíč. Její horní polovina se cudně halila mlžným závojem. Celé nebe se nacházelo na rozhraní prudkého lijáku a vlídného polojasna. Kam se to zhoupne, nebylo až do noci jasné. Připravili jsme si proto do pohotovostní polohy pláštěnky a funěli jsme přes Kamzičí studánku k vrcholu. Tam nás uvítal velký chlad, vítr a asi desetimetrová viditelnost. Utrousili jsme si pod vousy tlumené „hurá“, udělali pár vrcholových snímků a šup dolů – z dosahu ledového větru! Nejvíce nás hřál celou cestu náš vlastní pohyb a v tento zdroj tepla a bezpečí jsme věřili i nadále. Zatím nepršelo!
Ten den – tedy v sobotu 15.5. – jsme v poklidném tempu přes Svor, Rousínov a Milštejn – doputovali šťastně na naše tábořiště u Hamerského potoka. Tam jsme se uvelebili u ohně lehce po 19té hodině a 17 kilometrech horských prémií a běžných odměn. To byl tedy první den.
V neděli byla trasa zhruba stejně dlouhá. A to přes Jedlovou horu – 774 metrů – do Jiřetína. Nedělní oblačnost měla ale větší nadhled, než sobotní a asi třikrát na tři minuty během odpoledne vykouklo sluníčko. Došlo tak k velkým setkáním až transcendentního charakteru.
Nejčastější otázky putujících byly : „ Jak je to ještě daleko?“, „Kdy už tam budeme?“, „Kam vlastně jdeme?“, „Taky tě tak bolí záda, jako mne?“ Z těchto dotazů může i laik snadno usoudit, že cesta se plynule vinula, nálada byla skvělá, až taškařičná a únava byla snadno rozptylována plodnou komunikací. Inu – společné utrpení tmelí! Ale opravdu! Někteří klienti – hlavně Tomáš, Marek a Radek – celé putování vyprávěli – často i vtipné – historky, zpívali, zvesela hulákali na sebe a na kolemjdoucí a tak zvedali náladu celému uskupení.
Restaurace na Jedlové nám poskytla alespoň na okamžik a pár vytoužených chuťomžiků tepelný a kulinářský most k dočasně ztracenému lidství. Po našem odchodu museli z jídelního lístku vymazat svíčkovou.
Po dalším spirituelním zážitku na Křížové hoře jsme sestoupili do Jiřetína. Tam ve sportovním areálu nás správce asi v 17,30 ubytoval a my tam žili ve svornosti až do pondělí do rána. Ve svých stanech, kolem ohně, v bufetu, kde se chytře zakopal hlavně Ondra, při nohejbale i ve sprchách, které byly k dispozici. Ten den jsme měli za sebou také asi 17 kilometrů polosuchých cest. Protože ani v neděli nepršelo!
Svornost byla narušena v pondělí před odchodem na další cestu. Došlo k vichrné hádce mezi Lenkou a Radkem a okolo ohně jsme si uspořádali mimořádnou skupinu. Vše se brzy vyjasnilo – Lenka měla velké potíže jako psovod s Issou a skupina ji podpořila – a tak jsme mohli pokračovat na Luž – nejvyšší vrchol Lužických hor – 793 metrů.
Cesta vedla přes obec Lesné a vzhůru Čertovou plání. To je asi dvouapůlkilometrové stoupání lesem. Všichni byli unavení a Radek měl zvýšenou teplotu. O to víc povídal a na samotný vrchol Luže nevystoupal. Hlídal batohy půl kilometru pod vrcholem.
Na Luži bylo sice chladno a větrno, ale odměnou nám byl mnohostranný mezinárodní výhled do Čech, Německa i Polska. Po sestupu nás opět polidštil lehký oběd v restauraci pod Luží. Pak už jsme se blížili k přehradě Naděje, kde jsme se pokochali její krůpějnatě tříštivou krásou a nabrali si pitnou vodu. Tábořiště na louce u Hamerského potoka nás v sobě ukrylo podruhé.
Oheň zářil i hřál, potok pěl indiánskou píseň o znovunalezené rajské prérii, jídlo i pití chutnalo svobodou, dým se nám dostal až pod kůži a bolavá záda a nohy se zotavovaly z 12 kilometrové chůze pondělního suchého dne. V noci na úterý trochu sprchlo.
V úterý jsme po úspěšném zabalení všech věcí a úklidu tábořiště celkem bez problémů došli na nádraží ve Svoru. Jen Martin si cestou přivodil rýhu na hlavě, když podlézal padlý kmen stromu.
Ze Svoru nás dopravil vlak přes Českou Lípu až do Liberce. Do komunity jsme se v pořádku a bez větších zranění a zdravotních potíží, vrátili v 16,45 komunitního času.
Naše modlitby byly vyslyšeny. Nezmokli jsme. Celkově jsme za 4 dny odputovali s těžkými batohy na zádech přes hory a doly úctyhodných 55 kilometrů.
Díky – a za rok zas!
Petr K.
