V sobotu 17. 5. 2014 se dvanáct klientů komunity plus dva terapeuti a zhruba 350 kg batožné hmotnosti vypravili v 9.20 na vlakové nádraží v Mníšku u Liberce. Vlak v 10.09 se jim podařilo chytit. Mnozí už na této tříkilometrové cestě nasadili ponča – tedy pláštěnky – aby alespoň částečně zabránili průsaku dešťové vody na svou kůži.
Po hodinovém čekání v Liberci a dokoupení potřebných věcí ke správně strukturovanému putování jsme vyrazili autobusem v 11.20 do Nového Boru. Tam jsme se asi ve 12.30 vnořili do zavlhlého lužického hvozdu. Mraky se honily a vypadávala z nich po kapkách voda. Občas jen mrholilo. Fičel chladný vítr. Maskované postavy si pomalu, ale odhodlaně klestily cestu kapkovými zástěnami k vrcholu Klíče (760 m) – čtvrté nejvyšší hoře Lužických hor.
Vrcholu jsme dosáhli v 15.00 hodin. Díky mlze jsme nic neviděli. Užívali jsme si pocitu dosažení a toho, jak vítr trhal mlhu na cáry. Nálada byla smíšená, ale spíše dobrá. Po nejnutnějším odpočinku asi po půl hodině jsme šli dál. Tedy směrem na Rousínov, Milštejn a Hamerský potok. Od 16.00 pršelo silně a déšť ustal až někdy ve dvě hodiny v noci. Díky tomu jsme si nemohli v táboře rozdělat oheň a stany jsme stavěli v dešti. V osm bylo postaveno, kuchař rozdal studenou stravu, ti, co měli věci v igelitu balené, se do nich převlékli a nastávala mokrá noc.
V neděli ráno se podařilo ohnivci rozdělat oheň. Nastalo velké sušení a vstřebávání kouře do svršků i spodků. Zápach byl známkou sucha. Možná i punku, ale to nikdo neřešil. V 11.00 jsme vyrazili směr Jedlová hora a Jiřetín pod Jedlovou. Po cestě bylo stále pošmourno, ale již nepršelo.
Navštívili jsme sirný pramen, zahráli si frisbee, a přes Stožecké sedlo se vydrápali na Jedlovou (774 m). Zde jsme se hodinu a půl restaurovali před restaurací i v ní. Sestup z hory byl veselý a skotačivý. Mnohé zaujala Křížová hora s monumentální křížovou cestou, sochami a kostelem. V Jiřetíně ve sportovním areálu jsme si nyní už v klidu a v suchu postavili stany, rozdělali oheň a připravili si chutnou krmi. Také teplá sprcha přišla k duhu! I když po deváté se opět spustil déšť, už jsme se jen pokorně uvelebili v jeho šumící náruči a očekávali slunečná jitra.
V pondělí v sedm ráno ale Slunce stále stážovalo někde mimo náš svět. Navštívili jsme štolu, kde se dříve těžilo stříbro, měď a kámen. Byli jsme provedeni upovídaným panem průvodcem, kterému se asi nedalo všechno věřit a těhotnou kočkou Pupinou. Byli jsme až 80 metrů pod zemským povrchem. Po výstupu nás uvítalo Slunce v plném žlutolesku a modrá obloha! Konečně teplo!
Po 11.00 hodině byl odvezen do komunity klient V., kterého bolela kyčel tak, že nemohl pokračovat v další cestě, ač moc chtěl. Bolesti kolen, zad a ramen byly celkem všedním jevem.
Po stoupání Čertovou plání jsme v plné koncentraci dorazili pod Luž – nejvyšší horu Lužických hor (793 m). Batohy jsme nechali v základním táboře i se třemi nejvíce zmoženými spoluputovníky. Výhled z Luže byl nádherný! Užili jsme si ho a rozloučili se s horami.
Z chaty Luž jsme pak po obědě a odpočinku kolem kouzelné přehrady Naděje sestoupili na tábořiště k Hamerskému potoku, které jsme první noc sdíleli s deštěm. Nyní hořel oheň a bylo příjemně, i když těla hodně bolela.
Před příchodem na louku byl odvezen kolega Pavel, který musel v úterý dostát svým povinnostem jinde a klientka I., která měl velký kašel a nemocné průdušky. Pavlova manželka napekla koláčky, za což velmi děkujeme, a Pavel tedy skoro vůbec nechyběl.
V úterý jsme se už jen koupali ve Slunci a přitom došli do osm kilometrů vzdáleného Svoru, kde jsme se naautobusili. Děkujeme všem přírodním hmotám i duchům za zážitky, které nás posunuly na naší životní cestě zase o kousek dál. Díky skupině za její soudržnost a skvělou práci během putování! Ušli jsme od soboty do úterý celkem 54 km těžkým terénem a často mokří a málo vyspalí. Což je pěkný výkon!
Cestě sláva!
Petr a Pavel