Výroční komunita v Advaitě? Nejlepší sobotní odpoledne!


Tisková zpráva k události

Výroční komunity se zúčastnila naše kolegyně Adéla, která píše:

První sobota po 4. červnu patří v Advaitě už tradičně oslavě výročí založení terapeutické komunity v Nové Vsi. Letos to byla v pořadí 17. výroční komunita. A moje první, které jsem se účastnila jako host. Ne jako klient či bývalý klient, ne jako terapeut, i když do komunity z mateřské stále ještě jednou až dvakrát za měsíc přijíždím na vzdělávací lekce o prevenci relapsu. Byla jsem prostě host a kromě asi pětiminutového úkolu natočit video z vystoupení stávajících klientů komunity jsem neměla žádný úkol, žádnou práci, žádné stanoviště, kterému bych se měla věnovat (vyjma tedy devítiměsíční Klárky, kterou ale za stanoviště považovat moc nelze). A užila jsem si to jako nikdy.

05-IMG_5000

Už od příjezdu bylo jasné, že věci fungují tak, jak mají. Jeden z klientů nás přivítal na parkovišti, které bylo dobře označené a poměrně slušně organizované. U vchodu do komunity nás vítal další klient, tak jsem se zapsala do listiny hostů a dostala dárek. No a pak následovaly tři hodiny plné setkání s lidmi, které mám ráda a už je tak často nevídám.

02-IMG_4992

 

Potkala jsem Marka s Kamilem, kteří komunitu sice neukončili s rituálem a oba těsně před odchodem uklouzli, ale i přesto se k drogám nevrátili a daří se jim. Marek má práci a přítelkyni a vypadá jinak. Už to není ten klouček, který se tu léčil, vypadá dospěleji. A Kamil je pořád stejný frajer a možná pořád ještě trochu nepokorný, ale spokojený a usměvavý, tak snad neztratí opatrnost.

Potkala jsem Standu. Jeho proměna od chvíle, kdy do naší komunity nastoupil, do současnosti, je neuvěřitelná. Na začátku byl nejistý, v obličeji červený, zpocený a třesoucí se alkoholik v podobně unaveném oblečení. Ani on tuhle komunitu nedokončil. Kvůli vztahu s klientkou musel odejít jinam. Tam pokračoval v práci na sobě. A teď je z něj pohledný mladý muž, udržovaného zevnějšku a s jistým stiskem ruky. Jeho oči ještě chvílemi nervózně těkaly, ale rozdíl mezi „před“ a „po“ je nepřehlédnutelný.

Párkrát kolem mě proběhly Alžběta s Denisou. Jedna má v kapse diplom za řádné ukončení komunity, druhá ne. Oběma se daří, sluší jim to, a kdybyste je potkali na jiném místě, ani by vás nenapadlo, že za tvářemi bezstarostných barbín (v tom nejlepším slova smyslu) je skrytá neveselá minulost plná smutku, bolesti a drog.

Taky jsem se po roce viděla s Ondrou. I jemu to moc slušelo. Usmíval se. Komunitu před časem úspěšně ukončil. Našel si práci v oboru, kterému dobře rozumí – v počítačích. Ale netěšila ho. A tak se rozhodl ji po čase vyměnit a chystá se přejít do oboru, kde bude více potkávat lidi a bude moct uplatnit svou vnímavost, empatii, citlivost, lidskost. A má jim co nabídnout. Mám radost.

Když jsem chvíli pomáhala na stanovišti se slacklinou těm, kteří se pokoušeli přejít po laně vzdálenost mezi dvěma stromy, měla jsem možnost držet za ruku lidi, které mám ráda, ale i ty, které znám třeba jen chvíli nebo, které jsem dosud vůbec neznala. A byla to milá setkání. Věřili mi, že je nepustím a že nespadnou. A tak jsem chvíli držela za ruku svou kamarádku a komunitní sociální pracovnici Lucku, bývalou kolegyni z Centra ambulantních služeb Ivu i jejího muže, terapeutku Olivku, odborného ředitele Davida i současného klienta Oldu.

32-IMG_5094 33-IMG_5101 34-IMG_5112 35-IMG_5113

 

Obzvlášť milé bylo setkání s Pedrem, kamarádem našeho bývalého klienta Jirky. Přijeli spolu. Když měl Jirka problémy, Pedro stál při něm a doprovodil ho do léčby. Když byl Jirka v léčbě, Pedro stál při něm a podporoval ho. Když Jirka léčbu dokončil, Pedro měl radost. Když se pak Jirkovi chvíli nedařilo, Pedro stál zase při něm. Je fajn vědět, že takové přátelství existuje. Všem našim klientům bych takového „Pedra“ přála.

Milá byla setkání i se stávajícími klienty. Třeba s Gábinou, se kterou jsme si u perfektně připraveného občerstvení (připravovali samozřejmě klienti) zanotovaly, že úvahy nad zdravým a střídmým jídelníčkem (čti: dietami) jsou sice fajn, ale někdy na ně prostě není vhodná chvíle. Některá období v životě je prostě potřeba přežít a zvládnout bez ohledu na to, jestli to s sebou přinese třeba i nějakou nadváhu. A že i případné zajídání nepříjemných pocitů může být skvělým terapeutickým materiálem, z nějž se o sobě můžeme mnoho dozvědět.

Během těch tří (a dalších) hodin se udála ještě spousta dalších věcí. Abstinující bývalí klienti prošli rituálem a dostali na výroční komunitě diplom za svou abstinenci (o tom ale bohužel nemůžu nic napsat, protože jsem zrovna kojila v kanceláři mimo doslech dění), tým bývalých klientů vyhrál volejbalový turnaj a dostal krásný dort (ani o jeho osudu nemůžu nic napsat, protože jsme krátce po jeho předání museli odjet, Klárka už byla unavená a domů to bylo daleko), vedle komunity začal koncert kapely Swallow This (ani ten jsem neslyšela kvůli našemu odjezdu), večer se opékaly buřty… Taky tam byla spousta lidí, o kterých jsem se nezmínila a které třeba ani neznám. Někteří z nich ukončili komunitu v Nové Vsi před více než 10 lety a na výroční komunitu se vracejí už s partnery a dětmi. A i ti, kteří se tam vrací bez partnera a bez dětí, jsou většinou dobře naladěni a daří se jim dobře žít, i když to někdy není snadné.

Celou cestu domů jsem svému muži vyprávěla o malých – velkých setkáních, které jsem během odpoledne zažila. Sdílela jsem s ním svou radost z nich i z toho, že i já můžu být součástí téhle komunity. A té radosti je tolik, že jsem se rozhodla ji sdílet i s vámi. Snad mi ti, jejichž jména jsem zmínila, prominou a snad mi prominou i ti, které jsem nezmínila. Dojmů je tolik.

Na jedné z předešlých výročních komunit řekl odborný ředitel David Adameček, že práce terapeuta v terapeutické komunitě je pravděpodobně nejlepší práce na světě. Souhlasím. A děkuju. Za to, že komunita je, za to, jací v ní pracují lidé, za to, jací klienti se v ní léčí. Já vím, že tam taky slunce nesvítí každý den a některé dny jsou těžké. Ale s otevřeností, vzájemnou důvěrou a lidskostí (a tohle všechno tam vnímám), se dá překonat mnohé. Děkuju těm, kteří přijeli se svými příběhy i těm, kteří jsou v komunitě teď „domácí“ a poskytli hostům možnost být chvíli „u nich doma“, připravili veškeré organizační zázemí… je toho tolik. A děkuju týmu a vedení Advaity, protože bez nich by to nešlo. Děkuju (nejen) za nejlepší sobotní odpoledne.

Komunita je krásné místo…

 

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.