Stmelovací víkend doléčováku v Novém Městě pod Smrkem, 18. – 20. 2. 2022
Terapeut Přemek zorganizoval pro klienty doléčovacího programu báječný stmelovací víkend v Krkonoších, kam s sebou jako doprovod přizval vedoucí Míšu. Ale jak to tak občas v životě bývá, není všechno tak, jak si naplánujeme. Zrušili nám rezervaci na chatu v Krkonoších a Míša se zotavovala po nemoci. Po usilovném přemýšlení, kterak zachránit víkendovou akci, na kterou se všichni moc těšili, jsme skončili v Novém Městě pod Smrkem na sportovní ubytovně. A místo Míši jsem se nabídla já – sociální pracovnice, co se zotavuje po mateřské dovolené. Protože co jiného dělat, když máte konečně volný víkend bez dětí, než ho strávit pracovně?!
Byla jsem nervózní a plná očekávání, co se bude dít. Těšila jsem se, že se víc poznám s klienty doléčováku a zažijeme trochu víc legrace, než u vyplňování žádostí o dávky a psaní životopisu.
V pátek dopoledne jsem nám na ubytovnu navozila jídlo. Tvářilo se to jako dobrý skutek, ale doufala jsem, že bude navařeno, až večer přijedu hladová. Tohle mi vyšlo! Většina skupiny jela už odpoledne vlakem a připravila konzervový guláš. A musím uznat, že to byl výborný guláš!
Sešlo se nás všeho všudy krásných 14 kousků plus bláznivý pes. Po večeři jsme se šli projít a poznat krásy našeho dočasného útočiště. Mnoho jich nebylo, tak jsme za necelou hodinku viděli (tedy spíš neviděli, protože už byla tma) evangelický kostel z počátku 20. století zvaný Lutherův hrad, poté katolický Kostel svaté Kateřiny Alexandrijské, z jehož průčelí padalo zdivo, a socialistické náměstí s tribunou, které obklopuje několik prodejen s potravinami. Páteční večer se nesl v duchu uvolněné společenské zábavy. Honza se ujal kytary, několik odvážlivců si sáhlo na hranice tělesného komfortu při hře Twister a vyvrcholením večera byly staré dobré Aktivity, kde jsme s Honzou a Jirkou excelovali svými všestranně uměleckými schopnostmi. V pozdních hodinách jsme se prostřídali ve sprchách a ulehli do skromně vybavených pokojíčků po 2-3 lidech.
Po hromadné sobotní snídani, litrech kávy a pár cigaretách jsme se šli připravit na výlet. Náš odchod byl přerušen mimořádnou událostí – jeden člen party podlehl pracovnímu stresu a rozhodl se svou účast na výpravě ukončit. V počtu 13 statečných plus bláznivý pes jsme vyrazili pokořit nejvyšší horu Jizerek – Smrk (1124 m. n. m.).
Plni elánu a s větrem v zádech jsme kráčeli mrazivými ulicemi vstříc klidné přírodě. Výchozí bod – Nové Město pod Smrkem (465 m. n. m.). První zastávka byla u pramene Novoměstské kyselky (550 m. n. m.), který vyvěrá v lese asi 2,5 km od našeho ubytování. Tento minerální pramen objevil v roce 1780 kovář Johann Nepomuk Legler, když šel z práce domů. Ochutnali jsme místní „železnou vodu“ a pokračovali dál (tedy spíš výš, protože už jsme šli jen a jen do kopce).
Lesní asfaltka byla z větší části (a někde zcela) pokryta ledem, což nám trochu znesnadňovalo putování, o to víc jsme se však nasmáli při pokusech udržet balanc. Rozhodli jsme se cestu nahoru absolvovat „po modré“, po strmém terénu, abychom se pak dolů mohli klouzat po zledovatělé asfaltce. U Streitova obrázku (700 m. n. m.) jsme si dali druhou – tentokráte svačinovou – pauzu. To byla na dlouhou dobu poslední příjemná chvilka. Odtud jsme se kousek brodili potokem tajícího sněhu, kousek se klouzali po ledových cestách a když jsme stanuli u krpálu, který se zdál být pokořitelný jen za pomoci cepínu a horolezeckých bot s ocelovými ostny (právě jsem vygooglila, že se jim říká „mačky“, ale nechci machrovat), odpadli nám další 3 členové výpravy – ze zdravotních důvodů se rozhodli vrátit se po ledových cestách zpět na ubytovnu. Bylo mi nabídnuto, zda je nechci doprovodit, ale trochu jsem se těšila na Smrk, kde jsem nikdy za sněhu pěšky nebyla, a trochu jsem si chtěla dokázat, že to přeci zvládnu. Asi po 200 metrech jsem ne trochu, ale dost začala litovat, že jsem se také neodpojila. Terén byl vskutku náročný, dá se říct až nepřátelský – boty klouzaly po zledovatělé sněhové krustě, každý 5. krok jsem se propadla do závěje, funěla jsem jak lokomotiva a svaly na nohou začaly pekelně pálit. Dlouhou dobu jsem se snažila tvářit nadšeně, jakkoliv to bylo zbytečné, protože ostatní byli daleko (předaleko!) přede mnou, tak daleko, že jsem je chvílemi ztrácela z dohledu (ale kolegiálně na mě vždy někde počkali). Foukal studený a silný vítr. Ale bylo tam tak krásně…. Klid, čerstvý vzduch a úchvatné výhledy do nekonečné dáli. Prostě Jizerky.
Kdesi u Pramene mládí (948 m. n. m.), kde jsem se cítila asi na 150 let, mi začaly selhávat základní životní funkce. Prostě to už nešlo. Nohy mě bolely jako čert, plíce nestíhaly pojmout tolik kyslíku, kolik mozek vyžadoval, a do duše se plížilo čiré zoufalství. Poprvé jsem se odvážila nahlas přiznat, že jsem přecenila své turistické schopnosti… „Já už nemůžu,“ pípla jsem směrem k batohům, ke kterým jsem se s vypětím všech sil přiblížila. „Já taky!“ ozvalo se. „Já jsem úplně vyřízenej,“ dolehlo ke mně odkudsi zpředu. V tu chvíli mě zavalila lavina endorfinů – jsme v tom všichni spolu! Všechny bolí nohy, všichni funí, všichni si sahají do rezerv své energie. Přidala jsem do kroku a zanedlouho se nám mezi stromy zjevila špička rozhledny. Zvládli jsme to!!
Než mi definitivně klekla baterka mrazem, udělala jsem si roztomilé selfíčko s rozhlednou za zády, abych pak mohla nakrmit sociální sítě vzpomínkou na tento „krásný a pohodový“ výlet.
Po vydatné svačině ve stylu „ukaž, co máš, vyměním“ v útulně rozhledny jsme se vydali zpět. To už šlo samo. Doslova! Nebeský žebřík byl tak zledovatělý, že jsme všichni padaly jak kuželky, když hraje David Adameček (tady se snažím mu vyseknout poklonu, tak doufám, že si to přečte, mám ho fakt ráda!). V rozverné náladě jsem sundala batoh a nejstrmější část cesty se ráčila sjet sedíc na zavazadle. To byla jízda! Fanoušci tleskali, náhodní kolemjdoucí uskakovali, kuželky pevně zapřené o stromy dokumentovaly mou jízdu na svá zařízení s kvalitnější baterií… Při další svačinové pauze jsem v útrobách batožiny našla nevzhlednou kejdu z vylité vody, sušenek rozdrcených na prach a rozblemcaného jablka, spolu s náhradními ponožkami a rolí toaletního papíru „co kdyby náhodou“.
Na vyhřáté ubytovně na nás čekali naši kamarádi s teplou večeří. Po sprše a jídle se téměř všichni nějak rozprchli do svých pokojů a usínali. Jediný, komu se nechtělo odpočívat, byla Monika. Ale tu jsme museli přesunout, protože zlatým hřebem večera měla být utajovaná oslava jejích narozenin! Nevím, jak a komu se podařilo přesvědčit Moniku, že je fakt unavená, ani jak se Přemkovi podařilo zmobilizovat všechny spáče do akce, měly jsme s Lenkou a Martinou spoustu práce s přípravou dortu „co dům s večerkou dal“ a výzdobou jídelny nafukovacími balonky. Mohlo to být velkolepé a dojemné překvapení, kdy Monika vstoupí do vyzdobené jídelny, v tu chvíli se rozhoří fontána na dortu a všichni zpíváme „Hodně štěstí, zdraví,…“, kdyby se Monika po Přemkově hvízdnutí (=nenápadné gesto vyzývající k akci) nezasekla v chodbě… Místo toho vstoupila do paniky „Dělej, dělej, už to hoří!“ a bujarého smíchu všech zúčastněných. Ale dojatá byla, písničku jsme zazpívali, a tak se to nakonec vlastně povedlo.
Navzdory všudypřítomnému vyčerpání jsme se vyhecovali ke společné aktivitě „Jméno, město zvíře věc“. Přiznám se, že to byl můj nápad, protože si myslím, že jsem celkem chytrá a že mi to jde. Vždycky mi to šlo. Než jsem si zakouřila na zápraží ubytovny, bylo z toho „Město, stát, jméno, rostlina, zvíře, věc“, což mě trochu vykolejilo, ale tak přece nejsem žádný máslo. Navíc mám ty tituly, že jo… No hrozně jsem to projela! Než jsem napsala Chrudim, hlásil se J.J., že má hotovo! Chorvatsko a Chile… jasně, že je znám. Ale nějak mi to tam hned jako nenaskočilo nebo co. Další kolo to samé. J.J. nás drtil. Tak moc, že už David googlil, jestli jím uvedená zvířata a města skutečně existují. Naštěstí jsme v téhle partě už tak nějak zvyklí přijmout životní debakly, tak jsme se tomu bohatě zasmáli a spokojeně šli spát.
V neděli ráno jsem byla tak rozlámaná, že jsem se dobrovolně přihlásila na úklid a od dřezu jsem obdivovala všechny, kteří naběhli do pronajaté tělocvičny. Prý tam hráli míčové hry a lezli po umělé stěně. A prý to byla legrace. Kdyžtak se jich zeptejte. Za sebe můžu jen říct, že jsou fakt čistotní! Měsíce v léčebnách a komunitách je naučily udržovat pořádek, což jsem jako jednotka úklidové čety opravdu ocenila.
Na závěr našeho pobytu nám všem Přemek rozdal otázky „na tělo“ a vyzval nás k „závěrečnému kolečku“, ve kterém jsme měli někoho ocenit. Čas upustit od zábavy, zastavit se a popřemýšlet… Byl to úžasný víkend. S úžasnými lidmi! Děkuju každému, s kým jsem měla tu čest si popovídat. Obdivuji vás – všechny do jednoho. Kolik překážek jste dokázali překonat, kolikrát jste v životě spadli, zvedli se a šli dál. Kolik síly v sobě máte bojovat každý den za lepší život. Vy jste důvod, proč tuhle práci dělám už tak dlouho. A tak ráda!
Lucie, sociální pracovnice Advaita, z. ú. od roku 2009 (s krátkou přestávkou na vytvoření další generace)