Putování po Lužických horách 2024   Nedávno aktualizováno.


V polovině května na nás čekala nejobávanější týdenní výprava do Lužických hor v podobě puťáku. Po delší odmlce a prosezených hodinách v terapii bylo třeba opět protáhnout zakrnělé svalstvo, vyčistit mozkové závity a vyzkoušet si celkovou fyzickou a duševní zátěž.

Vyrazili jsme v pondělí ráno s plnou polní autobusem do malebné vesničky Svor. Už při přestupu v Liberci bylo na několika členech tlupy znát vyčerpání z nadměrné zátěže na zádech, ale vyšlo nám nádherné slunečné počasí a nic nám nemohlo překazit zážitek z týdenního pobytu v přírodě. Bohužel po zhlédnutí prvního kopce Klíč mnohé z nás radost přešla. I přes počáteční obavy jsme se ale stali první tlupou, která vyšla kopec Klíč v plné polní (tzn. s krosnami). Nahoře nás čekal zasloužený odpočinek, výhled na vrcholy Lužických hor a Českého Středohoří. Po krátké pauze jsme vyrazili do našeho prvního tábořiště u osady Naděje. Cesta probíhala v poklidu až na občasné oddychování pod tíhou zátěže. Těsně před koncem nás čekala zastávka na Hradě Milštejn a doplnění zásob vody v nedaleké Stříbrné studánce. Kvalita vody byla oproti minulým rokům dosti ovlivněná žábami plavajícími ve studánce. Bohužel nám nezbývala jiná možnost než vodu vypít. Do tábora jsme dorazili kolem 18:00. Rozložili jsme stany, ohnivci připravovali ohniště, kuchař s pomocníkem špekáčky na večeři a zbytek tlupy šel sbírat dřevo. Den byl klasicky zakončen kvízem v režii terapeutů.

Úterý ráno svolal kuchař tarzanským pokřikem tlupu k snídani a za chvíli se začali jednotliví členové soukat z plastových kukel. Někteří s nadšením, další s obavami. Po vydatné snídani v podobě ovesné kaše jsme uvedli tábořiště do původního stavu a vyrazili dobýt druhý vrchol naší výpravy – Jedlová. První zastávka byla u vodní nádrže Naděje, kde se vybraní osvěžili (otužili) v ledové vodě. Tuto zastávku bych považoval za začátek komunitní epidemie nachlazení. K tomu ale později. Cesta pokračovala přes rozcestí U Jána, Sirný pramen, Stožecké sedlo až na vrchol Jedlová, kde si mohli zájemci vylézt rozhlednu. Díky nádhernému počasí bylo vidět až na vrcholy Krkonoš. V Jiřetíně jsme se odměnili zmrzlinou, osvěžující limonádou či sušenkou a došli do místního kempu, kde jsme strávili druhou noc.

S obavami jsme vyhlíželi déšť, který měl dle předpovědi přijít ve středu, ale naše přání slunečného počasí bylo vyslyšeno a Slunce nás doprovázelo celý den. Třetím vrcholem výpravy byla Luž. Přes Milíř, Ptačinec a podél hranice pod vrchol Luž. Někteří vyčerpaní zůstali pod vrcholem, aby nabrali síly a zbytek vyrazil na vrchol. Dva nevyčerpatelní členové tlupy dokonce s plnou polní. Počasí nám přálo a na vrcholu se nám opět naskytl výhled na německou část Lužických hor. Odměnou pro nás byl teplý oběd na Chatě Luž, kde si většina tlupy pošmákla na olejem nasáklým smažákem. S plnými žaludky a doplněnou energií jsme došli zpět do tábořiště u osady Naděje, kde se u některých členů začaly projevovat první příznaky nachlazení. V poklidu u táboráku, za zvuku kytary jsme zakončili třetí den.

Čtvrtek byl prvním dnem, kdy bylo na většině tlupy vidět vyčerpání a únava. Naštěstí to byl den s nejkratší kilometráží. Čekal nás vrchol Hvozd. Počasí už nebylo tolik vlídné a vítr začal ukazovat svoji sílu. Výšlap na Hvozd ale podstoupila celá tlupa. Výhled už nebyl tak krásný jako předchozí dny. Přesto jsme si užívali dobytí posledního vrcholu naší výpravy. Nocleh na nás čekal u skautské chaty Seleška. Polovina tlupy šla nabrat síly do stanů a zbytek se ohříval u ohně.

Pátek se předpověď vyplnila a začalo lehce mrholit. V očekávání konce puťáku jsme odevzdaně došli přes Loupežnický vrch a Popovu skálu do Hrádku n. Nisou – Camp Kristýna. Oproti předchozím nocležištím jsme se rázem ocitli v civilizaci. Vděk za spaní jinde než v lese byl cítit z každého.

Puťák končil nejdelší trasou z Hrádku nad Nisou až do Nové Vsi. Ráno nám naštěstí bylo odlehčeno terapeuty, kteří nám odvezli nejtěžší věci. Možná i proto jsme došli do TK celkem brzy. V komunitě nás čekal závěrečný kvíz a teplá večeře od našich milých terapeutů.

Týden byl plný radosti, únavy, vzteku, strachu, nechuti a hromady dalších pocitů, ale nejdůležitější je, že máme zážitek a vzpomínky do konce života a za to všichni moc děkujeme.

Klient Honza