Putování po Lužických horách 2011


Od čtrnáctého do sedmnáctého května byla komunita opět na cestě. Stalo se dobrou tradicí, že každý rok v květnu zdoláváme Lužické hory. Letos se nechalo okouzlit zázraky pěší zátěžové turistiky dvanáct klientů a dva terapeuti. Během tří dnů jsme překonávali sami sebe a zdolali jsme tři nejvyšší vrcholy. První den Klíč, následně Jedlovou a nakonec Luž.

Počasí bylo pohádkové pouze v sobotu čtrnáctého května, kdy po vyautobusení se v Novém Boru jsme asi ve 12,20 vyrazili s dvacetikilovými batohy do „pustiny“. Z vrcholu Klíče se nám naskytl famózní výhled do všech stran, umocněný teplem a sluníčkem.

Nechtělo se nám dál. Ale přes Milštejn jsme nakonec dorazili do tábořiště u Hamerského potoka. Některé jedince už první den silně bolela záda a nadávali a spílali těžkým batohům.

Ač prohlídka stanů a dalšího vybavení před odchodem měla být důkladná, první večer po rozbití tábora chyběla u jednoho stanu půlka konstrukce a u druhého kolíky. V noci se pak spustil silný déšť a dvojici klientů v oslabeném stanu vyplavil. Naštěstí vše přijímali s humorem. I to, že pak šli mokří poměrně dost zamračenou a chladnou nedělí.

Na Jedlové jsme se osvěžili v restauraci a sestoupili jsme do Jiřetína pod Jedlovou, kde jsme nocovali druhou noc ve sportovním areálu. Naši zrovna hráli hokej na MS o třetí místo. Stihli jsme třetí třetinu a nálada byla po vítězství výborná. Večer nás zahřál ohýnek a četba z knihy o tom, jak se taky dá promarnit život. Ženy si večer užily i teplé sprchy. Mužům už tekla studená voda. Ale v pondělí ráno se umyli i oni. V noci opět trochu sprchlo.

V pondělí jsme vyšli Čertovou plání na Luž a dopřáli si zasloužený výhled a dobrý oběd v chatě Pod Luží. Počasí se moc nepředvádělo a stále bylo spíše chladněji. Tak jsme kolem přehrady Naděje sestoupili na naše už známé tábořiště z první noci a ohýnek byl náš nejlepší kamarád. Na něm se vařilo, škvařilo, v kotlíku kuchtilo a nad ním sušilo. A potom trochu….nevonělo….

V úterý ráno jsme se pak jen sbalili a vyrazili na vlak do Svoru. Díky svižné chůzi jsme stihli ten dřívější v jedenáct hodin a hurá domů!

Celkem jsme ušli asi padesát pět kilometrů v těžkém terénu s velkou zátěží a s různými bolestmi. Všichni se drželi statečně. Někteří dokonce cestou úpěli, že než tohle, tak to raději drogy brát už nikdy nebudou! Takže by se dalo říci, že puťák byl i dobrým motivačním tréninkem.

Petr Kopejska

 

Děkujeme Nadaci Škola hrou, která přispěla na ztěžový pobyt částkou 8 tisíc Kč.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.