Putování po Českém ráji


Ve dnech 19.-22.5.2012 se uskutečnil již tradiční „puťák“, tentokrát po Českém ráji. Že to bude akce obřích rozměrů, si neuměl asi nikdo z klientů představit. Tato představa začala získávat jasnějších kontur již den před odjezdem, kdy k vyfasované krosně byly postupně dodávány spacáky, karimatky, pláštěnky, ešusy, kotlíky, konzervy, paštiky aj. Největší odvážlivci plně naložené krosny zvážili a jejich odvaha začala brát za své, když zjistili, že ty nejlehčí váží přes 20 kg.

Kýžený den odchodu nadešel. První trasa vedla na nádraží v Mníšku, které je od komunity vzdáleno pouhé 4 km, ale s plně naloženými krosnami to bylo plných 4000 metrů! Odtud jsme se vlaky s již tradičním malým překvapením ČD ve formě výluky v LB dopravili do Turnova. Tam nás čekal první výstup a to do pískovcové oblasti Hruboskalska, které byla naším cílem pro první den putování. Výstup na skalní vyhlídku Hlavatici, která byla prvním místem našeho zastavení, se rovnal pokusu vystoupit na Mount Everest. A když jsme z jejího vrcholu zahlédli zasněžené části Krkonoš, tak přirovnání k nejvyšší hoře světa nabralo na významu. Leč nakonec jsme všichni stanuli na vrcholu a mohli se vydat po hřebenu skal kolem hradu Valdštejna, přes Adamovo lože (které je známé tím, že se tam natáčela pohádka o Bajajovi) a skrze myší díru – kde mnozí z nás zjistili, že úzkým průchodem mezi skalami to s krosnou na zádech asi nepůjde- až na zámek Hrubá Skála. Odtud nám už zbývaly pouhé 4 km do místa našeho prvního stanování – do osady Vidlák. Ač to byly pouhé 4 km a to ještě z kopce, tak jediným tématem hovorů byla věta typu: “Kdy už tam budeme?“. Večerní opékání buřtů zakončilo první den našeho putování.

Druhý den, po silně traumatizujícím zážitku z místních sprch, kde tekla “příjemná“, asi na 4°C vychlazená voda, jsme se přemístili do další oblasti Českého ráje, do Klokočských skal. Nejdříve jsme hned po ranním zabalení vystoupali na dominantu Českého ráje, zříceninu hradu Trosky, odkud byl nádherný pohled na celou krajinu Českého ráje a nutno dodat, že nejen na ní, neboť v dáli při obzoru byly vidět i komíny mladoboleslavské Škodovky. Po pokoukání, které mnozí také využili jako přestávku na občerstvení, jsme se vydali na nádraží do obce Ktová, kde jsme se malým motoráčkem přemístili zpět do Turnova. Tento návrat do civilizace jsme hned oslavili u místního Penny Marketu zakoupením slaďoučkého melounu. Dále naše cesta vedla centrem Turnova až na odbočku žluté turistické cesty, po které jsme celkem rychle opustili město Turnov a už jako tradičně začali stoupat do oblasti Klokočských skal. Zde nás čekalo prozkoumání podzemí Českého ráje a to návštěvou největší jeskyně této oblasti – Postojné, a mystického místa, kterému se říká Indiánské pohřebiště…na která je třeba se doslova doplazit asi 20metrů dlouhou „plazivkou“ (téma klaustrofobie jsme radši ani neotvírali). Po prohlídce jeskyní nám už zbývalo posledních 800 metrů k místu našeho dalšího stanování, k restauraci u Klokočských průchodů. Zde, když nás viděli…nutno dodat, že plazením se v písku naše vizáže doznaly jisté újmy.., se o nás moc pěkně místní majitelé postarali a za pouhých 200 Kč nám poskytli toalety, teplou vodu a možnost stanování na jejich pozemku.

Třetí den nás čekal poslední přesun do oblasti Maloskalska. Nutno dodat, že výstup do této oblasti skal byl tak namáhavým, že někteří z nás začali prohlašovat, že už vlastně nepotřebují ani spacák, karimatku, jídlo a pití. Toto poznání se v nich probudilo poté, co se na vrcholku našeho stoupání objevil velký kontejner plný odpadu, kam se jali hned odhazovat „ty příšerně těžký krosny“. Naivní myšlenka, která zazněla na počátku našeho putování…a to totiž ta, že jak budeme postupně ujídat zásoby, které sebou máme, tak se budou naše krosny stávat stále lehčími, se ukázala být čistou lží!

Po průchodu skalním bludištěm Kalicha a nádhernými výhledy z vyhlídek Chléviště, jsme navečer sestoupili do údolí Jizery do obce Malá Skála, kde bylo místo našeho posledního kempování. Protože řeka Jizera byla první vodou po celodenním pochodu, kterou jsme spatřili, tak není divu, že se do ní mnozí z nás za úpěnlivého křiku (teplota byla podobná jako ve sprchách na Vidláku) a nechápavých pohledů okolo se opalujících návštěvníků vrhli. Koupel osvěžila, a aby to mělo i třešničku na dortíku, tak jsme zašli do místní pizzerie na výbornou pizzu a kofolu. Večer při povídání u ohníčku přišla i chvíle na malou reflexi našeho putování…drtivá většina se zpět do komunity moc netěšila….a že padly i nápady, že by se to příště mohlo udělat na více dní, bylo jasnou známkou, že si naše těla na zátěž zvykla a putování nádhernými oblastmi Českého ráje stálo za to!

Pavel K.

 

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.