Putování Lužickými horami 2019


Od středy 22.5. do neděle 26.5. putovala naše komunita Lužickými horami. Vše potřebné jsme si nesli s sebou. Jak jídlo, tak oblečení i příbytky. Některé batohy vážily i 25 kg.

Takovým akcím, jako toto každoroční tradiční putování říkáme „zátěžové akce“. Jsou namáhavé jak fyzicky, tak psychicky a můžeme si z nich každý v rámci našich osobních terapeutických a úzdravných procesů mnohé odnést. Máme šanci naučit se na nich zvládat obtížnější životní situace, sáhnout si na své možnosti a hranice a prožité sdílet s ostatními. Ale také se zdravě bavit a učit se trávit volný čas smysluplně.

Z komunity v Nové Vsi jsme vyrazili ve středu ráno za deštivého počasí pod vedením dvou našich terapeutů autobusem do Liberce. Chovali jsme slabou naději, že v Novém Boru už pršet nebude. Nebylo tomu zcela tak. Mrholilo.

Kousek od Nového Boru na Jelením skoku zjistil klient M., že ztratil peněženku. Přemítal, jestli mu vypadla z kapsy na autobusovém nádraží v Liberci nebo ji zapomenul v autobuse. Na autobusovém nádraží nebyla, ale pracovnicím Advaity se ji podařilo v podvečerních hodinách poté, co skupina zdolala čtvrtý nejvyšší vrchol Lužických hor Klíč (760m), v autobuse, který skupinu vezl do Nového Boru, dohnat a lapit! V peněžence měl M. doklady a 300 Kč. Radost z nalezení peněženky byla veliká!

Přes Svor a Milštejn jsme se nakonec dovlekli večer kolem osmé hodiny na tábořiště u osady Naděje. Byli jsme mokří, ztrhaní a unavení, ale ohřáli jsme se u ohně.

Deštivá noc mnohým z nás nedovolila zažít úplné uvolnění prostřednictvím spánku. Přispěl k tomu i stísněný prostor ve stanech a velká vlhkost v nich.

Po částečném vysušení věcí a jejich sbalení jsme se ve čtvrtek ráno posíleni vydatnou snídaní vydali na další pouť.

Když jsme asi po dvou kilometrech míjeli přehradu Naděje, napadlo nás se v ní vykoupat. Dopolední voda byla ledová ale nádherně osvěžující! Vlezlo do ní ale jen pár jedinců, kteří nejvíce prahli po osvěžení!

Cílem naší čtvrteční cesty byla třetí nejvyšší hora Lužických hor – Jedlová ( 774m). Následně pak Křížová hora a městečko Jiřetín pod Jedlovou, kde jsme měli podruhé nocovat – tentokrát ve sportovním areálu, kde měly být k dispozici sprchy s teplou vodou a kuchyňka.

Počasí nám přálo a když vykouklo sluníčko, zlepšila se i nálada ve skupině. Náročné a strmé stoupání bylo korunováno dobytím vrcholu Jedlové s restaurací a rozhlednou. Viditelnost byla dobrá, tak jsme se z rozhledny krásně rozhlédli. Sestupem po strmé sjezdovce jsme pak šťastně dosáhli Křížové hory i jiřetínských sprch! Jednomu z nás při sestupu uklouzla noha a spadl. Vzal to sportovně. Na náměstí v Jiřetíně jsme si ještě nakoupili. Následně jsme odpočívali a zušlechťovali jsme se ve sportovním areálu v naší stanové osadě a blízkém okolí.

V pátek ráno jsme už za nádherného slunečného počasí vyrazili na Luž (793m) – nejvyšší vrchol těchto hor! Po jejím zdolání jsme si v chatě Luž dali chutný oběd, který jsme měli předem objednaný. Řízky byly skutečně velké „jako krávy“ (jak bylo inzerované v jídelním lístku) a moc dobré!

Po obědě a po důkladném spočinutí jsme sestoupili zpět do prvního tábora na louce u Hamerského potoka. Opět jsme míjeli i přehradu Naději. Večer i během noci vládl klid. Dobře jsme se vyspali.

V sobotu ráno jsme vyrazili na poslední nedobytý vrchol Lužických hor – na vrchol Hvozdu! Na zastávce u Babiččina odpočinku jsme se osvěžili každý svou chutnou cigaretkou. Celková únava a bolesti zad už nás zmáhaly, ale vrcholu bylo dosaženo! Odměnil nás skvělý rozhled!

K večeru jsme pak dorazili do posledního – heřmanického kempu! Tam byla opět k dispozici kuchyňka a sprcha. Na několik lidí ale už teplá voda nezbyla. Večer jsme vyhodnotili putovní kvíz a vyhlásili vítěze. Pak jsme do noci u ohně povídali.

V neděli jsme završili naše putování asi osmikilometrovou poklidnou cestou do Jablonného v Podještědí, odkud nám jel po dvanácté hodině bus zpět do komunity. Šli jsme mimo jiné i kolem ukrajinského hřbitova a posléze jsme přímo na náměstí navštívili „paní Zmrzlinkovou“. Chutná zmrzlina byla naší sladkou a zaslouženou tečkou za celým putováním! Čekání na autobus jsme si krátili ležením u katedrály, hraním her a těšením se domů!

Za čtyři dny jsme viděli a zažili mnoho pěkného, občas jsme se i pohádali a vyřešili to na místě. Celkem jsme ušli asi 60 km!

Sláva nazdar Návratu!!!

Děkujeme za vše!

Lucie