V minulém roce jsme byli nuceni z finančních důvodů změnit tradiční týdenní zátěžový program na kolech na sportovně – pracovní pobyt. Využili jsme nabídky občanského sdružení Čmelák a jeho aktivit v Jizerských horách. Domluvili jsme oboustranně výhodný pobyt, při kterém naši klienti odvedou kus práce a odměnou jim za to bude ubytování se stravou na jedné z nejstarších Mariánskohorských boudách v Jizerských horách v podmanivém horském prostředí. Minulý rok se nám akce velmi osvědčila a já doufám, že je to začátek nové tradice. Letos na přelomu srpna a září jsme opět vyrazili.
Oproti popovodňovému stavu v terapeutické komunitě, kdy nešla elektřina, netekla voda a nefungovaly kotle, se pobytové podmínky v mnohém zlepšily. Elektřina pravda na boudě není, zato voda je hned vedle boudy a je jí celá tůň a z roztopených kamen sálalo nenapodobitelné teplo. Také jsme si ho užívali po každém propršeném dni. A že jich nebylo málo.
Na chatu jsme se dopravili na kolech a měli jsme v programu tři dny práce, jeden den výletu a pak zase zpět. Prvotní nadšení, elán do práce a představy o budoucích událostech se změnily v první prudší zatáčce, cestou do práce – jeli jsme sekat asi hektarovou orchideovou louku. Jeden z klientů nevybral zatáčku a dva za ním jedoucí nedokázali včas zareagovat. S téměř přeraženými zády a nalomenou rukou se nedalo pracovat ani jezdit na kole, takže jsme většinu dne strávili po doktorech. Nicméně zbytek skupiny pracoval s takovým nasazením, že byli pracovníky Čmeláku kroceni, aby zbylo také něco na druhý den.
Druhý den již všichni věděli o zrádné zatáčce, takže dojeli všichni, zato naskrz promočení – počasí nám nepřálo. Voda totiž nepadala jen shora, ale přicházela i zdola – většina našich kol totiž nemá blatníky. Trochu hudrování pomohlo přemoci nechuť do práce a šlo se na věc. V dešti se celá louka dosekala i shrabala a uklidila. Vyjádření pracovníků Čmeláku nám zalichotilo, neboť prohlásili: „Nesetkali jsme se ještě s nikým, kdo by to v tomhle počasí dělal.“ Posíleni oceněním jsme se opět, za vytrvalého deště, vydali zpět na boudu.
Třetí den nám okopávání a pletí v lesní školce zpříjemnilo slunce a práce tak rychleji utekla. Měli jsme tedy dost času na průzkum nedalekých vodopádů na Jedlové. Ve čtvrtek jsme vyrazili přes Protrženou přehradu a osadu Jizerku na nejvyšší horu Jizerských hor Smrk. Kvůli špatnému počasí se na vrchol dostalo jen několik málo jedinců, kteří sotva v mlze našli rozhlednu – o to silnější to byl zážitek. Rozloučení nám hory připravily pěkné – na poslední den od rána svítilo slunce a úplně vybízelo na projížďku – a tak jsme také vyrazili. Přes vrcholky zpět do podhůří, do terapie.
Michal Drobník
Ukázka z veršovaného deníku z akce:
A tak valíme pěkně spolu
jedem z prudkého kopce dolu.
Doufám, že nikdo nejel rychle,
že se každý coural,
Protože jsem je varoval,
aby se nikdo nevyboural.
Neboť hloupý ten, kdo pospíchá!
Pronesl Michal do ticha.
Jen co jsme však do zatáčky vjeli
Na silnici Bedla sedí na pr..li.
Za ním kolo na kole
„Koukejte na to, ty v..e!“
Jediné, co řekl nám o tom:
„Přeletěl jsem přes řidítka a zádama zastavil o strom.“
—
Že prší, nám moc nevadí
Z auta vyndáváme nářadí.
A na louku každý z nás nosí,
vidle, hrábě a kosy
Tak vzali jsme si hrábě
a hrabali se v trávě.
Aby nebyli jsme za blbce
Děda nám dával instrukce:
„Vy sekejte to hezky postupně
a vy zas hrabejte to ke kupě!“
A my, protože nejsme tupý
trávu hrabali jsme na kupy.
Radka