Ve dnech 20. – 23. května 2017 proběhl tradiční jarní rozlet poutníků, putujících po nivách, lesích, asfaltových a prašných cestách i vrcholcích Lužických hor.
Poutníků z komunity Advaita bylo tentokráte šestnáct a vyrazili v sobotu po poledni z Nového Boru. Tam je přivezl autobus z Liberce. Vše méně i více potřebné pro přežití v divočině a pro vnímání jejích krás si poutníci nesli ve vyvážených batozích a v srdcích vybavených zvědavostí, obavami, těšením se a radostí. Většina očekávala pěkné zážitky a hodnotná panoramata.
Klient M. putoval podruhé. Lužických hvozdů si užíval už v roce 2016.
Čtvrtá nejvyšší hora Lužických hor Klíč (759m) byla přívětivá, jen na vrcholu vál silnější a chladnější vítr. Celková viditelnost vzhledem k oblačnosti byla skvělá! Viděli jsme i Ještěd a Bezděz.
Při sestupu z Klíče upadla klientka A. kolenem na ostrý kámen. Asi dvě hodiny nemohla nohu ohnout v koleni a vypadalo to, že pro ni putování končí. Záchranný modul z galaxie Nová Ves byl už vystřelen, avšak vzápětí mohl být odvolán, protože do natlučeného kolena se pomalu vracela hybnost a klientka se rozhodla, že to nevzdá. V sobotu sice musela jít skupina pomaleji a delší spočinutí vyvolávalo v koleni ostřejší bolest. Během dalších dní se ale zranění stabilizovalo. Sláva léčivé moci hor!
Ve Stříbrné studánce na Milštejně jsme si nabrali vodu a sestoupili jsme do údolí přehrady a osady Naděje, abychom strávili noc na indiánské louce u Hamerského potoka. Indiáni nebyli v dohledu. Asi si hýčkali již dobyté skalpy ze střetů s jinými kmeny. O naše kštice neměli zájem.
Samozřejmě, že tito evropští indiáni už o skalpy neusilují! Přijali křesťanské hodnoty západní demokracie, kde už se lidé neskalpují, ale milují se! Ve skutečnosti šest majitelů, kterým louka patří, nám ji zdarma půjčili na dvě noci. Tráví na louce v tepee se svými rodinami a přáteli letní prázdniny. Musíme po sobě jen co nejlépe uklidit a upozornit je na případné vetřelce.
V neděli jsme dobyli horu Jedlovou (774m), přezdívanou některými putujícími po cestě na „Hladovou“. Poslední asfaltové stoupání před vrcholkem Jedlové je prý nejstrmější vozovkou v Čechách.
Vystoupali jsme i na 23 metrů vysokou rozhlednu na Jedlové a navštívili restaurační zařízení, abychom se nerizikově zrestaurovali. Odpočinek na vrcholku nám komplikovaly chaoticky, ale sveřepě se projevující letky drobných mušek. Byly všude. Vrhaly se do nápojů a jídel a nejvíce je přitahovaly bílé plochy. Tedy i šlehačka na mé vídeňské kávě. Ano – byli jsme opravdu v divočině!
„Sláva a vstříc výletu! Na Jedlovou! Kde je? Tu!“
Do Jiřetínského sportovního areálu – místa dalšího noclehu – jsme sestoupili přes Křížovou horu. Jedná se o nádherné poutní místo – dnes bohužel takřka opuštěné. Energeticky je prý její vyzařování páté nejsilnější v Čechách. Monumentální křížová cesta a nápodoba Getsemanské zahrady stojí za zastavení a zamyšlení se.
V areálu jsme postavili stany a ti, kdo měli peníze na žetony, mohli do sprch. Dařilo se to, že na jeden žeton se osprchovali i čtyři poutníci. Večer se vyskytly ve skupině neshody a napětí vyvrcholilo dvouhodinovou mimořádnou skupinou. Uléhali jsme dle harmonogramu a v pondělí vstávali opět do slunečného rána.
Čekala nás Čertova pláň a nejvyšší vrchol Lužických hor – Luž (793m)! Vše jsme zvládli s přehledem. Na chatě Luž proběhl společný oběd. Posádka chaty Luž nám dobrovolně snížila ceny jídel tak, aby se do limitu 110 Kč na osobu vešla pro každého ještě jedna kofola. Pak jsme vrhali freshbee nebo nasycená unavená těla do trávy.
Tuto chvíli vyzvedla o několik levelů výš kolegyně A. a její dcerka K., které přivezly koláče rebarborový a ostružinový. Koláče v našich útrobách se nacházející společně s knedly-vepři -zely a květáky zharmonizovaly tyto útroby a následně i celé hříšné nádoby našich kajících se poutnických těl do symetricky vibrujících kruhů sluneční blaženosti, kterých si zde určitě také užívali naši prapředci, když se jim podařilo ulovit nějakou tu vysokou, či košťálovitou. Vivat Luž!
Třetí noc jsme trávili opět na louce u Hamerského potoka. Tam jsem sestoupili z Luže. Cesta vedla kolem přehrady Naděje. V ní se šest otužilců vykoupalo. Všichni jsme si do pet lahví opět nabrali čistou vodu.
Večer byl – až na pár mimořádných skupin – klidný a v komunitní pospolitosti se skvící! Opět jsme metali létající talíř, klient B. si dle dobré tradice vyďobával klíšťata. Zajímavé bylo, že po celou dobu putování šla jenom na něj! Oheň plápolal, kuchař vařil a svolával ve vlnách lidi k jídlu. Hvězdná noc orámovala pokojným přítmím poslední odpočinek nás všech.
Vždy večer nebo ráno klienti odpovídali na kvízové otázky, které se vztahovaly k zážitků z cesty nebo k demografickým a geologickým zvláštnostem Lužických hor. Zvítězil klient T. a odnesl si pěknou sošku rozhledny Jedlová!
V úterý jsme se jen přesunuli do osm kilometrů vzdáleného Svoru a odjeli autobusem domů. Slunce už pěkně pálilo. Od soboty do úterý se teplota vzduchu pomalu zvyšovala. Vůbec nepršelo.
Ušli jsme celkově asi 55 km.
Putování zdar!
Petr a Olívie