Stalo se již každoroční tradicí, že klienti komunity TK ADVAITA procházejí zjara přírodou Lužických hor, kochají se jejími krásami, fyzicky úpí pod tíhou krosen a zčásti své duše vypouštějí a zčásti plní svá nitra novými zážitky, setkáními, čistou energií z přírodních zdrojů.
Nejinak tomu bylo i letos. V přírodě jsme se pohybovali. V přírodě jsme spali, jedli a zkonzumované tam pak i zanechávali k recyklaci.
Tentokrát tato zátěžová terapeuticky očistná pouť proběhla od soboty 21. května do úterý 24. května 2016. Začínali jsme v Novém Boru a končili ve slunném Svoru.
Jednu noc ze tří jsme strávili ve sportovním areálu v Jiřetíně pod Jedlovou, kde jsme ale také vařili na ohni a spali buď pod stany, nebo někteří pod svými širáky na písku beachvolejbalového hřiště. Iluze floridské písečné pláže byla velmi silná a někteří se ráno po probuzení chtěli vrhat do zpěněných náručí mořských vln. Když ale začali místo toho začali ještě v polospánku narážet na oplocení hřiště, tak se raději probouzeli.
Při nedělním sestupu z Jedlové hory jsme procházeli areálem křížové cesty, božího hrobu a kostelíka hory Křížové. Bylo to příjemné zastavení se na tomto léčivém a tichém místě i v sobě.
Velmi inspirativním místem se pro nás opět stala lesní přehrada Naděje. Tři z našich řad se v jejích vodách v pondělním podvečeru také smočili. Kromě osvěžení se seznámili i s místními pijavicemi. Ty ale měly zrovna volný den. To se nedalo říci o klíšťatech, se kterými se někteří z nás ne ze své vlastní vůle symbioticky propojovali.
Dosáhli jsme každý den jednoho vrcholu. V sobotu Klíče, v neděli hory Jedlové a v pondělí jsme pokořili i nejvyšší vrchol Lužických hor – horu Luž. Na chatě Luž jsme to pak zpečetili paralelní konzumací šestnácti předem objednaných smažených sýrů s vařeným bramborem a s tatarkou. Tento mezní společný skupinový zážitek se stal tmelícím prvkem pro závěr našeho putování.
V úterý jsme pak už jen celostně doladili naše lidské fyzicko-mentálně-spirituální nástroje osmikilometrovým návratovým pochodem z louky u Hamerského potoka, kde jsme strávili dva večery a dvě noci do osady Svor, odkud nám jel ve 12,33 autobus do Liberce.
Ušli jsme celkem asi 52 kilometrů.
Neuvěřitelné bylo, že jsme ani jednou nezmokli, i když v pondělí večer se kolem nás „čerti s čerticemi ženili“. Přisuzuji to tomu, že jsme s sebou měli stážistku, která zkoumá zátěžové pobyty v komunitách. Je z Prahy. A jak víme, Pražáci to s počasím umí!
Sportu zdar! A jarní přírodě zvláště!
Na další cesty zvou migrující statisti:
Petros a Pavlos.
Zároveň děkují všem za společně strávené i sdílené chvíle i delší časové i prožitkové plochy, jakož i rozličná prostorová zakřivení a opětovná narovnání.