Tentokrát zprávu o zátěžové akci nepřináší nikdo z týmu, ale dáváme nahlédnout do společného deníku klientů. Jedinečná příležitost zažít surovou realitu!
14. 2. 2016 – První den na Sokolce. Co jsem tak četla zápisky z minulých let, probíhá to každý rok stejně. Takže: dnes příjezd kolem 12 h. Dali jsme si svačinu, oblékli se a vyrazili na kukandu po okolí. U rozhledny Královky jsme si dali menší pauzu a vyrazili jsme dál. Super kopec dolů. Já osobně si kecla nejmíň třikrát. Byla legrace. Sněhu moc není, tak doufáme v nový! Teď už jsme zpátky. Loupeme brambory, sušíme věci, voní tu čaj i káva a kluci jdou hrát lodě. V osm hodin budeme mít posezení a pak rozloučení a spát. A zítra celý den…
15. 2. 2016 – Dnešní den byl náročnější než včera, ale o to víc jsme se těšili domů do tepla. Oproti včerejšku jsme udělali pokrok v ježdění na běžkách. Zlepšili jsme se úplně všichni a Martin se dokonce naučil jezdit pozadu, jenže mu to trochu nevyšlo a skončil mezi smrčky. Verča se rozhodla, že pojede v punčocháčích, ale skupina uznala, že to není úplně nejlepší nápad a „Džentlmen Luboš“ stáhl kalhoty a pak… !!! … měl pod nimi tepláky. Vendy s elegancí bruslila na běžkách a bylo vidět, že ji to baví. I Radek se zlepšil. Sem tam se mu zapletly nohy, ale to bylo asi tím, že měl běžky značky PLETONEL. Olivka nás zatáhla do bažin a na chvilku jsem zapochyboval o mé důvěře v její schopnosti, ale nakonec jsme všichni úspěšně dorazili do naší Sokolky, kde nás čekalo teplé jídlo a HOLKY, RADKA a VÍŤU i teplá sprcha.
16. 2. 2016 – Jak všichni víme, dobrý den začíná dobrou snídaní, kterou připravil Chef Víťa. Avizovaná posila Michal dorazil včas a ochotně poskytl modré mazání. Přípravy proběhly dle plánu a vyrazili jsme k Josefodolské přehradě. Troufám si tvrdit, že sem už zvládneme dojet i se zavázanýma očima. Dále jsme vyrazili kolem Lexova pomníku, napojili se na magistrálu a znovu navštívili Kristiánov. První občerstvení a hurá směr Holubník. Krásné stoupání po turistické, dokonce se nám skoro podařilo nalákat do družby nové členy, kteří to nakonec vzdali a rozloučili se s námi. Celou cestu nás provázel mlžní příkrov, který nechával prostor naší fantazii, jak mohou vypadat výhledy, a vykouzlil některým ledovou ozdobu vlasů a vousů. Holubník byl úspěšně pokořen, Radek nás zapsal do vrcholové knížky a po svačině jsme naše stopy nasměrovali přes Bílou smrt na Schöne Marie. Výhled opět proběhl pod taktovkou fantazie a následovalo čajové zahřátí na Hřebínku. Zpět na Neue Wiese. Příjezd na chatu proběhl vcelku hladce. Verča a Leoš, kteří hlídali základní tábor, připravili večeři, kterou jsme s chutí doslova zhltali. Proběhla i nečekaně očekávaná hloubková kontrola vrchního velení a dovezli proviant. Šlo samozřejmě o Davida a Oli. Jelikož dovezli zákusky, dovolím si tvrdit, že jsme byli úspěšní. Poslední informace nutná k zaznamenání je, že Aneta, Katka, Luboš a Dalibor nepolevili ve své píli a dojeli se statečnými úsměvy.
17. 2. 2016 – Tak dnes zůstali na chatě Anet, Ríša, Martin a Leoš. Ztráty ze včerejší výpravy tedy nějaké byly. Vyrazili jsme autem do Desné. Mrzlo pěkně a těsně před Desnou jsme zůstali viset v kopci. Naštěstí jsme nezpanikařili a vytáhli jsme vítězoslavně řetězy. Jaké bylo naše překvapení, že řetězy nepasují! Díky řidičskému umění Olivky jsme nakonec vyjeli nahoru. I Pavlína prokázala své schopnosti. Jen co jsme nasadili běžky, začalo silně sněžit. Proklínal jsem sám sebe, že jsem se večer modlil, aby konečně napadl sníh. Bylo toho hodně a dost se to lepilo. Chvíli jsme s Láďou přemýšleli, že zlomíme běžky, ale Olivka rozjela psychologickou hru, že se to rozjezdí, že jen musíme přidat na tempu. Tak jsme přidali. Moc to nepomohlo, ale díky tomu jsem překonal svůj vztek na to, že to nejde. Odpoledne jsme sjížděli k českopolské hranici. Cesta byla – jak by řekl Radek- hodně freeride a sjezd jsme si užili. Na polské straně jsme si dali sváču a vyrazili jsme zpět. Dnes to měla být odpočinková trasa, ale pro mě to byla nejnáročnější výprava, jak se to lepilo. Ale zvládli jsme to všichni. Vyzdvihnout musím Dalibora za optimismus a vytrvalost a Vendulu, že i přes nepříjemné puchýře na noze bojovala až do konce.
18. 2. 2016 – Dnešek začal přesně podle našich představ. Čerstvý sníh a upravená trať. Když jsem tu nádheru viděl, řekl jsem si – rozjedu to na plný pecky! A rozhodně jsem nebyl jediný s tímto nápadem. Hned od chaty jsem to rozjel směr přehrada a to se mi stalo osudným. Když Olivka přijela, všechny nás sprdla – mě, Michala, Ríšu, Radka, Láďu… no snad jsem na nikoho nezapomněl. Za trest, že jsme nepočkali blíž, jsme museli jet poslední, takzvaně „na hanbě“. Víťa najel na škarpu, uklouzl, jedna noha mu sjela dolů a celou vahou těla zlomil běžku vejpůl. Vypadalo to jako velký problém, ale Víťa neztratil hlavu ani nadšení a zbytek cesty odjel na jedné běžce.
Jak napadl ten čerstvý sníh, všude to vypadalo jako v pohádce. Vystoupali jsme na Rozmezí, odtud na Knajpu a pak na Jizeru. Tam byla krásná vyhlídka s křížem zahaleným sněhovou pokrývkou a s ledovými ostny. Bylo to překrásné. Cestou zpět jsem se rozjel z kopce na styl „HURÁ VEJCE“. Když jsme vystoupali poslední kopec k Rejskové chatě, už jsme se všichni těšili na teplou polévku a uzené se skorokaší. Zkrátka, dnešní den byl plný úžasu a radostí, které předčily naše očekávání a už se těšíme na zítřek.
19. 2. 2016
Vyrazili jsme jako každý den,
předtím proběhlo balení krátké jen,
venku se rozprostíral bílý sen,
jako ostatně každý den.
S pohledem upřeným v cíl,
každý z nás drtil běžeckou stopu,
přes kameny, na krev, spousta potu,
kdo nezažil, nepochopí půvab těch chvil.
Když dobyli jsme Slovanku a posvačili chleba,
vrátili jsme se na Sokolku a probrali, co bylo třeba,
poklidili jsme, děkovali jsme a jeli domů.
Bylo to fajn, bylo! Věřte tomu.
***