Dlouho jsme se neozvali z Terapeutické komunity Advaita a nedávali zprávy, jak v komunitě běží čas, čím komunita a klienti v ní prochází, jaké zážitky mohli načerpat. Ocitli jsme se totiž v jednom kole. V souvislosti s vypuknutím války na Ukrajině a s ní související uprchlickou vlnou jsme aktivně vypomáhali několik měsíců ve zřízeném uprchlickém centru. Zkušenost to byla velmi cenná. Klienti, o které je postaráno, mají střechu nad hlavou, teplo, teplou vodu, pravidelnou stravu, se tak ocitli tváří v tvář zoufalým maminkám s dětmi, starým lidem, kteří na sklonku svého života museli opustit své domovy a jistoty. Jednalo se o mimořádnou situaci, ve které bylo třeba, aby se všichni zorientovali. I to bylo z pohledu terapie pro klienty velkou zkušeností. Z opory strukturovaného programu, kdy je jasné, v kolik hodin se co bude v komunitě dít, museli náhle reagovat na aktuální dění a potřeby centra. Pro někoho to byla hračka, adrenalin, konečně se něco dělo, pro jiného klienta vyvstala témata do terapie, jiný byl rád užitečný. Terapeutický program byl v období od půlky března do konce dubna roku tohoto roku minimalizován na jedno skupinové setkání denně. Od května do konce června již byla naše výpomoc omezena na dva klienty na čtyři hodiny denně. Klienti svou roli v uprchlickém centru zvládli na výbornou a za to jim i touto cestou děkuji nejen za naši komunitu, ale za celou Advaitu!
V dubnu jsme se účastnili potravinové sbírky v Libereckém kraji. Panovaly obavy, zda již lidé nejsou vyčerpaní z poskytování pomoci, ale ukázalo se, že solidarita je velkou přidanou hodnotou obyvatel republiky. Sbírka byla velmi úspěšná, atmosféra sbírky byla nesena v duchu vzájemné vstřícnosti. Další sbírka potravin proběhne za naší účasti v listopadu.
Pavlína Iblová, vedoucí TK Advaita.
Letošní pěší putování Lužickými horami bylo zkráceno z obvyklého týdne na čtyři dny. Jak si klienti putování užili, vám přiblíží Luděk:
Puťák po Lužických horách květen 2022
Ve chvíli kdy jsme se dozvěděli, že nás čeká putování po Lužických horách alias Puťák, tak se u nás jednotlivě objevovaly smíšené pocity. Většina se dost těšila, ale našli se i tací co měli trochu odpor anebo úzkosti. Největší problém byl asi nekomfort ve stanech a představa unavených a bolestivých zad z velice těžkých batohů. Po té co se nám povedlo toto přijmout, tak přišel další problém. Jelikož jsme museli nést vše na zádech, tak byla panika z toho, jak se pořádně a dobře sbalit. Naštěstí Olivka nám všem velice ráda pomohla, a to celkem úspěšně. První den jsme se přemístili do vesničky v Lužických horách a vydali jsme se zdolat první vrchol hory jménem Klíč. Cesta byla dosti náročná a doprovázená několika studánkami. Kde jsme velice rádi pokaždé zastavili a doplnili síly, nikotinový deficit a vodu na další cestu. Vrchol Klíče byl prostě boží a úžasný. Kam se člověk podíval tak viděl vrcholy Lužických hor. Někteří z nás to asi nevnímali stejně nadšeně jako já. Nejvíce to dával najevo Jirka. Trápil ho zdravotní stav, při kterém se mu špatně dýchalo, když šel do kopců. Počasí nám opravdu přálo, a tak bylo opravdu teplo. Díky tomu nebyl pochyb o tom, že budeme mít často pauzy na posilnění. Nakonec ale Jirka našel k sobě posilu Anetku a hlídali nám záda. Když už jsme zjistili, že cíl je na dohled, rázem všichni zrychlili. Ačkoli to byla spousta kopců. Byly zde krásné výhledy a úchvatná krajina. Když jsme rozbalili kemp, panovala suprová nálada. Druhý den jsme se potom, co jsme sbalili stany a vše potřebné, vydali na cestu a věděli, že sem do tohoto kempu se ještě budeme vracet. Další výstup na vrchol byl ještě těžší, a proto to byla opravdu výzva. Před námi byl totiž vrchol Jedlová. Ta cesta nahoru a ty výhledy to se opravdu nedá popsat, nýbrž se to musí prožít. Rozhledna na Jedlové také odkryla některým jedincům ještě hezčí podívanou. Poté už nás čekal pouze sestup dolů přes sjezdovku a křížovou cestu do městského kempu. V tomto kempu už to bylo o poznání komfortnější díky kuchyňce a hezkým toaletám. Zde bylo opravdu příjemně a někteří jedinci byli celkem dlouho vzhůru a povídali si o všem možném. Díky krásnému počasí se i pár z nás rozhodlo spát pod širým nebem. No a třetí den nás čekala cesta na poslední vrchol jménem Luž. Na tento vrchol jsme se těšili kvůli cestě, která nám celkem díky naší fantazii připadala kouzelná. Plná kamenů a serpentýn. I na tomto vrcholu byla rozhledna, která ale nebyla až zas tak důležitá. Na tomto vrcholu byly krásné a daleké výhledy i bez ní. Po tomto vrcholu jsme šli na zasloužený oběd do restaurace pod horou Luž. Od restaurace už to byl celkem kousek k nádrži Naděje, kde jsme se stejně jako druhý den vykoupali a doplnili pitnou vodu, abychom nebyli v tábořišti žízniví. Do kempu už zbývaly jen dva kilometry a cestou jsme ještě posbírali trochu dřeva na večer na oheň. Poslední večer nebyl dlouhý, protože kolem dvacáté první hodiny začalo opravdu hodně pršet. Nebylo to nic nečekaného. Díky Olivce, která měla telefon, jsme předpověď počasí dobře znali. No a poslední den už jsme šli jen zpátky do komunity. Pocity už byly opravdu unavené včetně našich těl. Nicméně všichni budeme na tento zážitek rádi vzpomínat.
Advaitě mnohokrát děkujeme a Puťák vřele doporučujeme.
Klient Luděk
Po zdárném návratu z putování po horách klienti vyrazili na každoroční výstup na Sněžku užít si východ slunce. Akci shrnul Milan:
Sněžka 2022
Rozhodli jsme se, že se vydáme na noční výstup na naši nejvyšší horu Sněžku. Měří neuvěřitelných 1603 metrů. Šli jsme opravdu v noci a ne ve dne. Z komunity jsme vyrazili kolem půl jedenácté a zhruba po dvou hodinách jízdy autem jsme byli pod Sněžkou. Přesněji řečeno tam, kde začíná lanovka. Byla hluboká noc a my jsme začali s výstupem, na který jsme si svítili jen čelovkami a lampami. Celý výstup trval asi tři hodiny a nahoře jsme byli deset minut před svítáním. Když začalo vycházet slunce, byl to jen těžko popsatelný okamžik. Nádherný výhled. Opravdu nezapomenutelný. Pak následovala cesta dolů, která byla doprovázená hezkým počasím. Všem se tento zážitek líbil a většina z nás by ho ráda zopakovala.
Klient Milan
Od června jsme se v komunitě navraceli k běžnému fungování komunity v plné míře. Terapeutický program se rozeběhl podle zaběhnutého harmonogramu, obnovila se každodenní skupinová terapie a další akce jsme se již rozhodli nezkracovat. Díky tomu si klienti užili tentokrát putování na kolech, o které se s vámi podělí Denis:
Cyklotoulky 2022
Ráno jsme vyjeli v 9:00 h. Počasí bylo skvělé, mělo pršet, ale nakonec se tak nekonalo. První zajímavá věc při naší cestě byl nejstarší strom – lípa více jak 1000 let stará. Podařilo se nám jí obejmout v 7 sedmi lidech. Chvilku jsme si odpočinuli a nasávali energii ze stromu. Příjezd do kempu byl srandovní, jelikož ti, co jeli první se spletli a kemp v radosti přejeli a ocitli se v jiném kempu, takže ti, co byli poslední, přijeli do správného kempu jako první.
Přivítala nás krásně naše terapeutka Adélka, která tam byla se svými dětmi a nabídla nám všem buchtu a muffiny. Další den jsme se probudili do pěkného počasí. Někteří se opalovali, někdo odpočíval nebo hrál volejbal. Byla před námi cesta 15 km na hrad Kost, kde jsme si chvilku odpočinuli a nabírali sílu na cestu do druhého kempu Sobotka.
Druhý kemp nabízel daleko více možností. Hned vedle stanu jsme měli krásné volejbalové hřiště, kde jsme trávili většinu času. Byl tam taky bazén, do kterého jsme skákali z můstku. Byla tam i velká kuchyň, která nabízela spoustu možností, takže jsme si mohli i v poklidu nabíjet svá zařízení. Den byl příjemný, odpočinkový a sportovní. Večer jsme si opékali buřty, hráli na kytaru a společně zpívali u ohně. Později večer jsme se vydali na noční procházku na zámek Humprecht, která byla velice zábavná. Zejména pro ty, kteří strašili ty, kteří se báli. Další den jsme se pomalu připravovali k odjezdu a balili jsme si věci. Čekala nás cesta na třetí a zároveň poslední kemp s názvem Zrcadlová Koza. Cestou jsme se stavili na Hrubé Skále, kde jsme si odpočinuli a pokochali se krásnými výhledy.
Kemp u Zrcadlové kozy byl nádherný, bylo tam spoustu lidí, byla tam řeka, kde jsme se mohli vykoupat a bylo tam taktéž volejbalové hřiště, kde jsme trénovali na naši soutěž (Kulturfest), která bude probíhat v září.
Další den jsme vyrazili kolem 9 h a prošli jsme se krásnou cestou 7 km dlouhou podél Jizery až na Malou Skálu. Odtud jsme měli sjíždět řeku Jizeru na raftech. Dali jsme si slíbený oběd v hospodě a nabrali síly. Po příchodu na místo vyplutí jsme si odpočinuli a někteří vyrazili s terapeutem ještě na výšlap na vyhlídku Pantheon. Sjezd na raftech byl výborný, panovala dobrá energie a byla sranda. Po půlce cesty jsme se zastavili na krátkou přestávku, kde jsme si dali zmrzlinu a pokračovali dál. Po příjezdu zpět na Zrcadlovou kozu začal strašný liják a půlka skupiny musela v prudkém dešti doběhnout 1 km pěšky do kempu, kde jsme se usušili, odpočinuli si, najedli se a užívali si přírodu. Protože mělo pršet až do rána, holky společně s dalšími, kteří nemohli pokračovat v cestě, jeli autem do komunity a kluci zůstali v kempu, kde je čekala závěrečná etapa zpět, která byla zhruba 70 km dlouhá. A tak zbylo 7 statečných. Překonali jsme 5 km kopec, který jsme statečně zdolali a odměnou byl 6 km dlouhý sjezd do Oldřichova, odkud jsme plynule dojeli domů.
Za celou kariéru Michal poprvé dojel se všemi klienty domů bez zranění či bez toho, aby to někdo vzdal, což zaslouží respekt celé skupině. Díky za ten zážitek!
Klient Denis
V červenci proběhl v terapeutické komunitě rodinný víkend. Pro ty z Vás, kteří si to neumí moc představit, je to víkend, kdy k nám přijíždí rodiny našich klientů a společně trávíme čas. Kromě výletu, který je příjemným zpestřením, je to především čas pro otevřenou komunikaci. Rodiče sdílí své zkušenosti na společné rodičovské skupině, dále pak probíhají individuální konzultace s klienty a jejich rodiči, kde se otevírá minulost, vyříkávají se křivdy z obou stran a léčí se staré rány. Nebývá to snadné pro nikoho ze zúčastněných. Z naší dlouholeté praxe však víme, že spolupráce s rodinou zvyšuje šanci na úspěšnost léčby klienta – a tento cíl nás spojuje i v nejtěžších chvílích. Další rodinný víkend bude probíhat v říjnu.
Závěr léta se obvykle nese v duchu výpomoci naší komunity v Jizerských horách, kde klienti pomáhají obhospodařovat orchideové louky. Tamní pobyt, práci a výlety vám přiblíží Jirka:
Čmelák
Jako každým rokem, i letos vyrazila naše komunita Advaita na chalupu do Jizerských hor, za účelem pomoci se sekáním, hrabáním a uklízením trávy na dvou velkých loukách v Horním Maxově. Organizace, které Advaita už mnoho let pomáhá, se nazývá Čmelák. Z komunity se vyráželo na kolech kolem desáté hodiny dopoledne. Také musím podotknout, že jsme byli rozděleni na dvě party. Ti, kteří byli schopni, tak jeli na kolech. Já jsem byl v druhé partě, která jela na chalupu autem. Jel jsem s našim terapeutem Radkem, Marcelou, Zdeňkem P. a Milanem. Přijeli jsme na místo o dost dříve než ti, kteří jeli na kole. Vybalovali jsme věci, a tak nějak připravovali chalupu. Kolem šesté hodiny večer dojeli ostatní na kolech. Byla už připravená večeře v podobě guláše. Pak se ale zjistila trochu nemilá věc. Klient Luděk si sebou zapomněl zabalit inzulín. Takže se jelo zpět do komunity. Jel jsem já jako pán domu, Luděk a Radek. Stihli jsme to krásně do večerního rozloučení. To se konalo u ohně jako vždy.
V pondělí ráno jsme se všichni nasnídali a na kolech vyrazili na louku. Já jsem jel zase autem. Na chatě zůstal akorát Zdeněk P a Aneta. Ti měli na starost uvařit jídlo na večeři a také uklidit. Na první louce nás bylo celkem dost, ale té vysoké trávy tam bylo ještě víc. Měli jsme tři křovinořezy na benzín a k tomu spoustu hrábí a vidlí. To bylo veškeré nářadí, které jsme k této práci potřebovali. Práce nám šla od ruky. Ovšem přeci jenom, jedna taková věc nepříjemná se nám přihodila. Jeden klient si omylem do nohy zapíchl vidle, když na ně nešťastně šlápl. Pak už mu nezbývalo nic jiného než odpočívat a nenamáhat nohu. První den na louce byl dost těžký, udělali jsme hodně práce, ale to nebylo zdaleka všechno. Druhý pracovní den v úterý pršelo. Po ranní poradě byla vybrána speciální jednotka. Michal, Michal terapeut, Tomáš, Petr a Lukáš. Rozhodli se jet dosekat louku za každého počasí. Já jsem měl se svým pomocníkem Zdeňkem na starost připravit večeři. Vařili jsme společně špagety. Kluci se vrátili a byli moc rádi, že se jim povedlo práci dokončit. Ještě bylo třeba to shrabat a odnést na plachtách na určená místa. Třetí den se odehrával tak, že ti, co zůstali druhý den na chalupě, jeli louku dočistit. Ti, co zůstali, dělali na chalupě na zimu dřevo. Petr měl tentokrát na starosti večeři. Na louce toho bylo opravdu hodně a chvilkami jsme většina z nás i nadávali. Mně se povedlo zapadnout asi do půl metrové díry, o které nás předem informoval Kuba, bývalý klient, který se za námi přijel podívat. Nebylo vůbec jednoduché se z díry dostat, byla opravdu dost hluboká a bahno drželo holinku. Po práci, která nám trvala déle, než jsme čekali, jsme se vrátili zpět na chalupu. Důležité bylo, že jsme měli všechno hotové. Další den už jsme na louky nemuseli. Asi polovina naší skupiny ve čtvrtek vyrazila na kolech na vrchol Smrku a to kolem desáté dopoledne. Ti, co zůstali na chalupě, tak hrabali trávu kolem domu. Já jsem měl na starosti rozhrnout suché záchody. Byl to pro mě veliký zážitek. Martina upekla koláč a Aleš uvařil výbornou houbovou polévku z hub (asi 10 litrů), které sám nasbíral v lese. Když přijeli ostatní z výletu na kolech, tak jsme se navečeřeli a zbytek posledního večera jsme opět trávili u ohně. Poslední den se uklízelo a balilo na chatě. Nejdříve odjeli do komunity ti, co jeli na kolech – tentokrát i se mnou. Marcela, Michal a terapeutka Mirka jsme pořádně douklidili chalupu a vydali se směr Advaita autem. Po příjezdu na barák jsme vytahali všechny batohy a věci ven z auta. Zdeněk dostal za úkol vyluxovat auto, a to mu trvalo podezřele dlouho. Asi tři hodiny… Najednou se objevil Petr a Denis, kteří přijeli na kole o dost dříve než ostatní. Jaksi se neplánovaně oddělili od zbytku skupiny a dojeli do komunity sami. Všichni byli dost unavení, když přijeli. A to nás následující den ještě čekal výlet na Ještěd. Za celou naši skupinu děkuji za tento zážitek v Jizerských horách. Bylo to krásné a další skupině, co zde bude příští rok, přeji dost sil na práci na orchidejových loukách.
S pozdravem klient Jiří
Akce roku obvykle uzavírá KulturFest pořádaný Terapeutickou komunitou Magdalena. O něm však již více píšeme v samostatném článku.