Tak jsme zase vyrazili! Kdy? V sobotu 23. května. S čím? S dvaceti až dvaceti pěti kilogramy zátěže na zádech. Každý si nesl svůj kříž. Jídlo, náhradní oblečení, spacáky, stany, karimatky. Kam si těch patnáct lidí neslo své kříže? Do Lužických hor. Do komunity jsme se vrátili v úterý 26. května.
Cíl byl jasný: projít, něco krásného i poučného zažít – a vrátit se v pořádku. Cíl byl splněn. V rámci jeho plnění si každý z účastníků zažil nějakou tu krizi. Zažil si chvíli nebo delší časový úsek, kdy měl vztek na celou tu podivnou cestu, vztek na sebe, že teď mohl být úplně někde jinde, kdyby tehdy….kdyby tehdy….byli jsme ale tady a teď – a bylo nutno se kopcům a té tíze na zádech postavit čelem! Bolela ramena, bolely nohy a další části našich převážně mladých těl.
Nechyběly i krásné chvíle a zážitky. Nejenom jako plody „překonávání se“, ale i jako fakt, že jsme byli spolu, že svítilo Sluníčko, že jsme se zastavili a vydechli, zasmáli jsme se, že jsme cítili plno vůní, viděli řadu prostých, ale neopakovatelných přírodních scenérií, ať už v podobě přehrady Naděje nebo výhledu z hory Klíč…..zdolali jsme i Jedlovou horu a Luž.
Pršelo. V pondělí mezi jednou a třetí hodinou odpolední. Šli jsme po tříkilometrovém hřebeni směrem k Luži. Byli jsme jednou nohou v Německu a druhou nohou v Čechách. Déšť byl silný a doprovázený větrem. Věřili jsme, že večer bude zase klidný, že si zapálíme oheň, osušíme se, a to se nám splnilo. Počasí na vrcholu Luže, kam jsme vystoupali těsně po dešti, bylo chladné a větrné, ale radost ze završení naší pouti tímto výstupem, vše vynahradila.
Maskot jedné z poutnic – plyšové kuře – během putování ožilo, a šlo si svou vlastní cestou, paralelní k té skupinové. Občas o sobě dávalo vědět prostřednictvím fotografií. Občas také nebylo zcela jasné, jestli bylo uneseno neznámým pachatelem nebo se oddělilo od své paní dobrovolně. Na vrcholu Luže se však slavně vrátilo, bylo objato a radostně tisknuto!
I v úterý ráno jsme vstávali a balili si věci a stany v dešti, ale to už jsme se směrovali domů – do sucha.
Blízko našeho tábořiště u Hamerského potoka jsme dvakrát skoro za tmy navštívili štolu, vytesanou ve skále, kterou se dá projít převážně se vztyčenou hlavou. Voda, která štolou před stoletím protékala, poháněla stroje. Stávala tam pila. Ve štole je místy absolutní tma. Večer jsme se tedy i trochu báli.
Dobrou náladu a vůli k překonávání se nám nezkazil ani déšť, vítr nebo chlad. V jiřetínském sportovním areálu, kde jsme strávili prostřední noc, a mohli se tam i osprchovat, jsme se u ohně hodně nasmáli, ale to ostatně každý večer.
Pod Klíčem jsme se bavili a občerstvovali se u Kamzičí studánky a na druhé straně hory krmili stádo koz. Pod Jedlovou jsme se potili a skučeli vedrem. Pod Luží jsme zmokli a byla nám zima.
Pod systémy osobnostních obran a nánosy nejistot, strachů, negativních životních zkušeností a zlob bilo celou cestu jedno srdce. Srdce společenství, které jde a věří, že dojde tam, kam potřebuje!
Petr