Cyklotoulky


Léto s Advaitou, je nejen o léčení, ale zároveň i o spoustě a spoustě zážitků a výletů. Nejinak tomu bylo i v týdnu od 28. 6. do 2. 7., kdy jsme jako jedna rodina zasedli do sedel na kola a vydali se na týdenní toulky po naší krásné, české zemi. Naše první zastávka, nepočítaje potřebné doplnění zásob v Penny, byla u pramene Ploučnice. V životě jsem již pár pramenů viděl, dosud žádný ale nebyl tak nádherný jako tento. Bylo to malebné zákoutí s tůňkou, která vypadala jako jakési průzračné akvárko. V silných proudech vody, která vyvěrala ze země a v slunečních paprscích, které sem tam tůňku ozařovali, se jakoby vznášely řasy a další vodní rostliny… Jednoduše radost pohledět. Protože nás ale čekala spousta dalších kilometrů a míst, museli jsme se opět vydat na cestu.
Po nějaké době jsme sjeli z hlavní silnice, abychom se mohli pokochat krásou a mohutností našeho národního stromu, lípy, která rostla nedaleko a čekala tam na nás neuvěřitelných 970 let. Inu, konečně se dočkala.

Když jsme se tedy dostatečně nasytili objímáním s ní a pokochali se, byli jsme opět v sedle a uháněli dál do Českého Dubu, kde jsme se občerstvili na náměstí, plného jak krásných domů, tak ale i sličných slečen… Protože ale bylo dost horko, nikterak jsme se nezdržovali a spěchali co nejrychleji přes Svijany, nevšímajíce si pivovaru, do Příšovic, kde nás již čekalo tolik vytoužené první koupání v ,,Písečáku“. Tam jsme se i setkali s naší motorizovanou jednotkou, která nám kryla záda a vezla věci. Toho dne ji tvořila Káťa s Honzou.
Když jsme se tedy schladili na provozní teplotu a načerpali síly na poslední etapu, vydali jsme se v ústrety kempu Branžež. Musím uznat, že kemp byl krásný a klidný, ale ten rybník. To byla asi tak hektarová louže plná bláta. Tenhle rybník ,,louži“ opravdu můžete přejít z jednoho břehu na druhý, aniž byste museli plavat. To nás ovšem vůbec neodradilo od toho, abychom si to pořádně užili a dokonce jsme zjistili, že u stavidla je možné si i zaskákat! Poté se den již pozvolna přehoupl do vlahého, letního večera u táborového ohně, nad kterým se na ořezaných větvích vznášely opékající se buřty. K tomu nám hrál Michal na kytaru a všichni jsme byli unavení, šťastní a plni očekávání z následujícího dne.
Ten byl oproti prvním asi sedmdesáti kilometrům mnohem lehčí. V úterý nás čekalo totiž asi jen 15 kilometrů, kdy jsme jeli přes hrad Kost do nejvzdálenějšího bodu na naší trase, kterým byl kemp Sobotka. Protože jsme jeli pouze krátkou trasu a po cestě jsme se stavili jen u Kosti, byli jsme díky tomu v kempu dost brzo na to, abychom postavili stany a vrhli se do překrásného, úžasně modrého a tolik osvěžujícího bazénu. Potom jsme hráli téměř až do večera volejbal a když jsme si všimli že už hoří oheň, všeho jsme nechali převlékli se, šli péct buřty a poslouchat kytaru.
Když padla úplná tma, vydali jsme se bát na zámek Humprecht, který je z kempu pěšky ani ne dvacet minut. Prý tam straší, ale žádného strašidla jsme se nakonec nedočkali. Určitě už bylo na cestě, ale museli jsme začít zdrhat před blížící se bouřkou. Taky jsme to měli jen tak tak. Jen co jsme přiběhli ke stanům, spustil se liják a začala pořádná mela s hromy a blesky. Tak jsme se alespoň hezky báli ve stanech, až jsme z toho usnuli.
Nicméně, probudili jsme se do krásného středečního rána, kdy jsme se nasnídali, sbalili stany a opět vyrazili, na toho dne asi pět a dvacetikilometrovou jízdu, kterou zahájila prohlídka zříceniny hradu Trosky a jejích dvou věží, Panny a Baby. Dále jsme pokračovali na Hrubou Skálu, kde je krásný kostel. Poté na vyhlídku na hruboskalské skalní město, které musí snad každého uchvátit svou krásou, následoval hrad Valdštejn, a pak již přes Turnov do kempu s romantickým názvem Zrcadlová Koza. Tam jsme rozbili tábor, mezi tím se k nám přidal Radek Petrů a někteří z nás šli hrát nohejbal, jiní zas rozdělali oheň, na to jsme si opět upekli buřty a zapěli táborové písně.
Pak již následoval čtvrtek, jediný den, ve kterém jsme vůbec na kolo nesedli, ale místo toho jsme šli pěšky do Malé Skály na vyhlídku a následně pak na rafty, na kterých jsme připluli zpět do kempu, kde jsme tak nějak přečkali zbytek dne. Přečkali pro to, že chvílemi pršelo a proto jsme byli převážně ve stanech a odpočívali. Bohužel toto deštivé počasí vydrželo i do příštího, posledního dne.


To nás již čekala závěrečná, nejdelší a nejtěžší etapa z celého týdne, cesta domů. Myslím, že to bylo asi osmdesát kilometrů, vesměs jen do kopců kolem Jablonce, Liberce a přes Lužické hory. Tuto poslední etapu završil úžasný asi čtyřkilometrový sjezd a dokončilo nás ji pouze sedm. Ostatní po cestě odpadávali únavou a sbírala je naše motorizovaná jednotka.
No, nezbývá než dodat, že to byla úžasná, aktivní dovolená. Pro mne srovnatelná třeba s dovolenou all inclusive v Tunisku, ne-li lepší. Díky Advaito, velice jsem si to užil a těším se na další skvělé zážitky.

Spokojený klient