Jedním ze základních kamenů komunity jsou tzv. zážitkovky, které spočívají v tom že skupina je vystavena pod profesionálním dohledem zatěžkávací zkoušce v podobě extrémních podmínek a fyzického zatížení, které rozhodně nejsou všední. Následující řádky pojednávají o tom, jak se skupina 14 lidí pod vedením dua terapeutů vypořádala s týdenním putováním na kolech po Českém Ráji.
Den první (pondělí)
Kola jsme měli připravené už z neděle, a tak chystání se k odjezdu netrvalo příliš dlouho a než jsme se nadáli, už jsme drandili směr Chrastava. Kde proběhla první zastávka u Penny. Doplnili jsme zásoby a znovu vyrazili na cestu. Autor tohoto či článku si bláznivě myslel, že si vystačí se 750 ml lahví a málem se mu to stalo osudným. Ještě že na cestě proběhlo několik dalších zastávek u přírodních pramenů, protože už do prvního kopce v Kryštofově údolí měl vodu vypitou. Po zdolání tohoto náročného kopce jsme zjistili, že máme dobrý čas a na jeho vršku odpočívali. Myslím, že málokdo zapomene na to, jak Michal tvrdil, že kopců už bude málo. Ale chyba lávky, protože to, co považovali klienti za kopce, terapeutovi přišlo jako rovinka. Cestou jsme potkali tisíciletou lípu, kterou jsme dokázali obejmout v šesti lidech. Byla obrovská. Od té už to byl na Branžež jen kousek a my dorazili kolem šesté do kempu, kde nás čekala Adéla se zákusky, co pro nás upekla. V kempu bylo hodně starých lidí a také nutrie, které se nejdříve bály, ale pak jsme se skamarádili. Ujeli jsme něco málo přes 60 km a na nás to bylo znát.
Den druhý (úterý)
Po celonoční symfonii žab jsme vstali do celkem příjemného rána a většina z nás si šla zaplavat. Dnes nás čekala 15 km dlouhá trasa do kempu Sobotka, která proběhla bez nejmenších obtíží. Kemp Sobotka byl mnohem lépe vybavený než ten předchozí. Byl tam bazén, ale hladina vody nebyla optimální. Na zchlazení to však stačilo. Hned vedle našich stanů bylo volejbalové hřiště, kde jsme hráli volejbal i s ostatními návštěvníky kempu. Večer jsme opékali buřty a Michal vytáhl kytaru. Idylka.
Den třetí (středa)
Tento den byl ve znamení odpočinku v kempu Sobotka. Někdo šel ráno běhat, někdo si pospal a probudil se, až když aktivnější už cvičili jógu. Celý den jsme strávili v kempu hraním karet, volejbalem nebo pouhým sluněním. Večer jsme se šli podívat na hrad, který byl nedaleko, ale byla noc a nebylo toho moc vidět.
Den čtvrtý (čtvrtek)
S kempem Sobotka jsme se loučili těžce, obzvlášť když hladina vody v bazénu už dosáhla tak vysoko, že se do ní dalo skákat. Čekal nás přejezd do kempu Zrcadlová koza, který je kousek za Turnovem a je vzdálený asi 30 km. Když jsme se sbalili a kluci si naposledy skočili do bazénu, mohli jsme vyrazit, většina z nás byla spálená a vypadali jsme jak raci. Cesta začínala, jak jinak, než kopcem a proběhla v pořádku, protože jsme byli odpočinutí. Po příjezdu jsme byli zklamaní, protože v kempu byla jen mělká řeka Jizera a žádný bazén. Hladina remcání se každým dnem zvyšovala, ale bez remcání by to nebylo ono. Lidi prohlašovali, že už nikam nejedou, ale nakonec jsme dojeli všichni.
Den Pátý (pátek)
Do kempu se nahrnuly davy lidí, protože začal víkend. Na druhou stranu řeky jsme se přepravili přívozem, jenž obsluhovaly malé děti (dodávám, že pro radost a ne jako zaměstnanci) a vyrazili směr Malá Skála, kde nás čekal slíbený oběd v restauraci. Cesta byla krásná a pohledy na pasoucí se kravky a telátka nám krátily asi 7 km dlouhou cestu. Po oběde jsme vyrazili pro rafty a celý ten sjezd zpět do Zrcadlové kozy jsme si užili. Občas jsme museli raft nést, ale byli jsme posilněni zmrzlinou, a dokonce nás ostatní vodáci nazývali profesionály, když viděli naši práci s pádly. Po sjezdu jsme si dali večeři a čekala nás poslední noc pod stanem.
Poslední den (sobota)
Den D byl tady. Nejdelší trasa tohoto výletu, všichni jsme byli vyčerpaní z předchozích dní a na dokončení si věřil málokdo. Sbalili jsme všechny naše věci a nacpali vše do auta. Rozebrali jsme si svačiny a mohli jsme vyjet, samozřejmě zase do kopce. Postupovali jsme pomalým tempem a mně osobně přišlo, že jedeme jen do kopce…přímá úměra že pokud jede člověk do kopce, musí pak jet z kopce, platí jen v případě, že nejede šikmo…jak jsme jeli my. Nejsvětlejším momentem byla hasičská nádrž v polovině 7 km dlouhého kopce, do kterého jsme většina z nás tlačili svá kola. V nádrži jsme se mohli smočit a osvěžit se před zbytkem kopce. Bylo to skvělé. Po tomto kopci docházely většině síly, a tak nakrátko za to pro nás pět přijelo štábní vozidlo a po 30 km této 80 km dlouhé trasy nás nabralo a odvezlo zpět do komunity. Zůstalo jen pár nejstatečnějších a nejhouževnatějších. Bylo jich 5 plus terapeut a tito chlapci překonali celých 80 km a přijeli asi 3 hodiny po nás. Chtěl bych napsat jejich jména, abych vyzdvihl jejich atletický výkon, ale bohužel je to důvěrné.
Za celou dobu putování po Českém Ráji jsme utrpěli pár psychických propadů, několik vyvrknutých kotníků a spoustu otlačenin na našich sedacích ústrojích, ale hlavní je, že jsme to všichni zvládli. Někteří toho ujeli víc, ale byli jsme v tom všichni spolu, a to je to hlavní, o co šlo. Za sebe můžu říct, že jsem si to užil i když bylo pár chvil, kdy jsem proklínal veškerou cyklistiku, kempování obecně a polní kuchyni, ale nakonec z toho mám hezkou vzpomínku a myslím, že jsem i Michalovi odpustil ty jeho kopce nekopce.
