Již několik let pomáhá Terapeutická komunita Advaita organizaci Čmelák vždy na konci léta sekat orchidejové louky na Horním Maxově. A tak tomu bylo i letos. Organizace Čmelák za to poskytuje komunitě ubytování v jedné z Mariánskohorských bud uprostřed krásné přírody Jizerských hor, za což jí moc děkujeme.
Až do poloviny srpna většina z nás v komunitě o akci Čmelák jen slyšela. V pondělí před plánovanou akcí k nám přijela nadšená zástupkyně organizace Čmelák blíže nám představit činnost a zásluhy Čmeláka za 30 let jeho existence. Myslím, že naše představy se nijak nezměnily, věděli jsme, že pojedeme sekat louky do Jizerek. Posekat a shrabat trávu, to přece není nic složitého, to už každý minimálně viděl. Cesty na kole z kopců a do kopců, chata bez elektriky a bez vody, suchý záchod, k svačině jen to, co si člověk ráno sbalí – to snad dáme, říkali jsme si.
A tak jsme si 18. srpna 2024 sbalili do batohů vše potřebné, naložili je do auta, přidali vidle, hrábě, holiny a jídlo a na lehko vyrazili na kolách směrem na Hejnice, kde jsme se zastavili v bazilice a potom pokračovali vzhůru na Smědavu. Odtud už to byl jen kousek na Mariánskohorské boudy, kde jsme se ubytovali. Přestože předpověď počasí hlásila vydatný déšť, dojeli jsme téměř za sucha. Pár kapek, které jsme schytali v posledním sjezdu, bylo spíše pro osvěžení. Druhý den – pondělí – jsme se probudili do deštivého dne a tak jsme čekali v chatě až do oběda a nabírali síly na práci. Ti z nás, kteří se byli večer po příjezdu koupat, věděli, jaký kopec je čeká vyšlapat na kole po práci na louce, a proto nikdo neplýtval silami. Počasí se zlepšilo, a tak jsme po obědě mohli naložit nářadí do auta a na kolech vyrazit vzhůru na krásnou louku zarostlou bohatou horskou květenou (nejprve hodně dolů a potom hodně nahoru). Po krátkém proškolení jak zacházet s hráběmi, vidlemi a především křovinořezem jsme mohli začít. Pracovní nasazení celé skupiny bylo skutečně obdivuhodné. Bez odmlouvání a reptání jsme se vrhli do práce. Sekali jsme, hrabali, nakládali na plachty a stahovali trávu až do podvečerních hodin. Potom většinu z nás čekal krásný sjezd na kole do údolí a trochu nepříjemný výjezd k chatě. Zájemci se jeli ještě po večeři vykoupat na přírodní koupaliště do Josefova Dolu. Večer jsme poseděli u ohně a po rozloučení jsme odešli čerpat spánkem síly na další pracovní den.
V úterý jsme vyrazili už po snídani na louku a opět jsme pracovali jako sehraný tým – sekali, hrabali, nakládali, stahovali a opět uhrabávali. Pracovní zápal možná trochu opadl, ale v odpoledních hodinách už bylo hotovo. Zarostlé orchidejové louky byly minulostí. Teď jsou připravené k odpočinku na zimu, aby na nich mohly příští rok znovu vyrůst různé horské květy a především krásné a vzácné orchideje. A to vše bez použití těžké techniky. Když jsme viděli výsledky své práce, zapomněli jsme na únavu a byli jsme snad i trochu hrdí na svoji pomoc přírodě. Cestou zpět jsme se my cyklisté zastavili v obchůdku a každý se podle své chuti odměnil sladkou maličkostí. Ve zbytku dne nás čekal už jen odpočinek, večeře, zájemce i koupání, posezení u ohně a rozloučení.
Středa byl odpočinkový den – vše jsme stihli za necelé dva dny a tak jsme mohli odpočívat a čerpat síly na plánované dobytí nejvyššího vrcholu Jizerských hor – Smrk. Někdo zodpovědně čerpal sílu – ležel a jedl, jiní hráli karty nebo šli na houby (a hub bylo dost). Později odpoledne se vydalo sedm statečných mužů a jedna žena k vodopádům na říčce Jedlová. Vzali jsme s sebou i terapeuta Michala, aby nás kousek popovezl autem a ukázal nám cestu k našemu cíli – úžasným vodopádům. Po koupání v ledové vodě vodopádů jsme se zahřáli na chatě výbornou polévkou a řízky – vše samozřejmě z hub. Večer opět posezení a rozloučení u ohně a před spaním nás čekalo ještě překvapení v podobě nočního výletu s čelovkami – šli jsme k Protržené přehradě.
Ve čtvrtek jsme měli v plánu pokořit vrchol Smrk. Zdenda, který byl po zákroku na ORL a bral antibiotika, zůstal s Evičkami na chalupě a slíbili nám, že zatím uklidí a uvaří. Tak se také stalo, my jsme jim za to byli po návratu vděční. Na kolech jsme po snídani vyrazili směr Jizerka a dále na Předěl po asfaltce až k Nebeskému žebříku na úpatí hory Smrk. Tam jsme nechali kola a pokračovali pěšky na vrchol. Všichni členové naší dvanáctičlenné výpravy dobyli vrchol nejvyšší hory Jizerských hor. Výše v těchto horách už to nešlo. Pro cestu zpět jsme zvolili kratší cestu, přesto jsme si ještě odskočili za krásným výhledem na vrchol Paličník. Myslím, že přes občasné poznámky „Už zase do kopce?“, byli všichni spokojeni. Na chatě na nás čekala horká gulášová polévka a rizoto.
Pátek – den poslední, den návratu do civilizace, do naší vily s elektřinou, teplou sprchou a splachovacím záchodem. Ráno jsme vše sbalili, uklidili chatu, naložili nářadí, batohy zbytky jídla a Mirka spolu s Evou Š. a Zdendou vše odvezli do naší vily v Nové Vsi. Slíbili, že opět uvaří večeři, než se znaveni vrátíme i my, cyklisté. Vraceli jsme se nalehko cestou sice delší, ale krásnou, zastavili jsme se u pramenů u Nového Města pod Smrkem a v Lázních Libverda. Z Hejnic jsme si vyšlápli poslední kopec směrem na Ferdinandov a potom už jen dolů přes Oldřichov domů.
Většina z nás byla asi ráda, že jsme zase v civilizaci a mohli vzít do ruky mobilní telefon. Věřím ale, že ve všech zůstane vzpomínka na voňavé horské louky, na vodopády a krásné vyhlídky na Jizerské hory z vrcholků Smrku a Paličníku. Vzpomínky na krásná rána i večery, noci prozářené svitem měsíce a pěknou noční bouřku. Odvezli jsme si jedinečné prožitky, které nám zůstanou navždy. Za to děkujeme nejen terapeutům Michalovi, Olivii a Mirce, ale celé Advaitě.
Velké poděkování patří také organizaci Čmelák, která je tu pro Jizerské hory již 30 let.
Za TK Advaita
klientka Jitka D.