TK Advaita má dlouholetou spolupráci s organizací jménem Čmelák, která spravuje různé přírodní mokřady, louky, a tvoří zajímavé turistické cíle po celém kraji. Je to organizace, která se věnuje přírodě a skrz ni jsme se přírodě měli věnovat i my.
Konkrétně při této spolupráci nám Čmelák poskytne k bydlení mariánskohorskou boudu v Jizerských horách nad Josefovým dolem, kde se mnoho nezměnilo už od dob kdy ji postavili. Chybí tam elektřina a tekoucí voda tam existuje pouze v tůňce před chatou. Voda je sice pramenitá zato ale studená. A my se za to na oplátku postaráme o orchidejovou louku v Horním Maxově.
Orchidejová louka je specifická, aby na ní rostly tyto orchideje (prstnatce májové), musí být sečena, aby se zabránilo jejímu návratu do přirozeného stavu (což je les) takovým způsobem, že všechna posečená tráva se musí odvozit pryč z louky, protože prstnatce prosperují pouze v půdě chudé na živiny. Prstnatec jinak vytlačí ostatní volně bující vegetace.
V neděli jsme se sbalili, naskládali krosny do auta a nasedli na kola. Cesta vedla skrz Oldřichov v Hájích, Viničnou cestou a Hejnice do snad nejdelšího kopce Jizerských hor, který je 7 km dlouhý a plný serpentýn na Smědavu. Do Hejnic se naše partička držela pospolu, ale v kopci začalo přituhovat a první skupina dorazila na Smědavu už hodinu před tou druhou. Cestou jsme málem přišli o klientku, která prohlašovala že dál nejede, ale nakonec to zvládla. Autor tohoto článku cestou na Smědavu píchl, ale nahoře na kopci se to zalepilo a směle se jelo dál. Ze Smědavy to byl už jen kousek a my dál ujížděli směr Mariánskohorské boudy.
Přijeli jsme k chatě a nestačili se divit. Ta chata byla uprostřed lesů a civilizace nikde. Nádherná příroda byla naším sousedem. Proběhlo oťukávání chaty, kde budeme spát? A kde se budeme mýt? Na tyto otázky nám bylo záhy odpovězeno a někteří si klepali na čela, že do nějaké x kilometrů vzdálené nádrže, která bude navíc studená, nepojedou. Nakonec ovšem změnili názor. Počasí nám moc nepřálo a furt poprchávalo, co naplat.
Druhý den ráno jsme po snídani vyrazili na louku. Cesta byla z kopce a my plni radosti ze sjezdu si to šinuli dolů do Josefova Dolu. Už cestou dolů nám bylo jasné, že vyšlápnout to zpátky nebude žádná legrace a to jsme nevěděli, že cesta na orchidejovou louku vede snad do ještě většího kopce. První den práce jsme sekali první louku z celkových tří a práce nám šla od ruky. Proběhly kritické okamžiky jako záměna holinek, nezvládnutý vztek a bolesti břicha. Pracovali jsme většinu dne a následně naskládali věci do auta a naskákali na kola. Cesta zpět byla tak zdrcující, že jsme se rozhodli jezdit na louku radši autem. Po návratu nás čekalo jídlo a den jsme vždy zakončovali koupáním v již zmíněné nádrži a opékačkou. Houby rostly a kuchař pomalu nevěděl, co dělat s takovou spoustou hub. Přijeli nás navštívit i bývalí klienti. Druhý den práce jsme se rozhodli pro jiný druh transportu. Spoustu lidí zůstávalo na chatě a tři odvážlivci zůstali věrní cyklistice. Pořád pršelo, ale my byli neúnavní a pracovali pořád dál. Návrat autem byl mnohem příjemnější než jet na kole. Třetí den jsme si mákli a dodělali celé prostranství a konečně bylo hotovo. Zbytek stráveného času na Mariánskohorské boudě jsme strávili výlety, houbařením a přípravou na odjezd. Cesta zpět byla opět klikatá, abychom mohli obdivovat krásy Jizerských hor a my si ji užili, i když měla kolem 30 km a pro naše znavená těla to byla zátěž. Myslím, že Čmeláka jsme si užili a dozvěděli se o sobě něco nového. Pro mě byl Čmelák velká zátěž, ale podstoupil jsem ji rád. Ale myslím, že ten měsíc kdy budeme od přírody odpočívat, dokud nepojedeme zase na Padouchov, si všichni užijeme s tekoucí vodou a splachovacími záchody.
Klient M