Čmelák 2021 aneb Jak se proletět


Tak, máme za sebou opět další, po všech stránkách vydařenou akci. Advaita už roky spolupracuje s ekologickou organizací jménem Čmelák, která revitalizuje přírodní, často zanedbaná, odpadky zanesená místa, jako jsou různé mokřady, lesy s nepůvodní florou, na něž vysazují původní druhy atd. Jedním z takovýchto zajímavých míst, které Čmelák spravuje, a to právě ve spolupráci s námi, je orchidejová louka na Horním Maxově. Na této louce rostou prstnatce, které jsou skutečnou českou orchidejí. Tato orchidej má ale specifické nároky pro růst, kterými jsou rašelinová půda, symbióza s jistou houbou, rostoucí tamtéž. Navíc potřebuje i lidskou pomoc, a to každoroční sečení, hrabání a odstranění trávy pro to, aby se půda neobohacovala o živiny. A toto sečení máme na starosti právě my. To bylo na úvod, teď již ale přejdu k vyprávění toho, co jsme zažili, jak jsme si to užili, a že jsme se snažili… 🙂

Tak tedy, na místo jsme vyrazili jak jinak než na kolech. Zprvu jsme byli všichni trochu podráždění, protože jsme vyráželi již v neděli, která je jediným volným, odpočinkovým dnem z celého týdne. Snad právě tato naše podrážděnost dost možná způsobila to, že jsme se již po pár kilometrech rozdělili, dá se říci až ztratili. Netrvalo ale dlouho a opět jsme se shledali v Oldřichovském sedle. Odtud jsme vyrazili přes Jizerské bučiny na Mariánskohorské boudy. Musím uznat, že jízda těmito bučinami byla, alespoň pro mne, nejkrásnějším zážitkem za poslední léta. Podívaná, která se nám naskytla, ať na kamenné valy, nádhernou, světlezelenou barvu buků, ale i ta úžasná vůně lesa, ve mne vyvolala takovou vlnu emocí, nádherných emocí, až se mi téměř draly slzy do očí. Cestou jsme se ještě schladili v říčce po velice, velice namáhavém kopci a pak nám již nic nebránilo vydat se na cestu směrem k Mariánsko-horským boudám, kde jsme bydleli. Když jsme tedy dorazili na místo, čekala nás již osádka, která jela napřed autem, aby nám odvezli věci a připravili něco na zub po vyčerpávající jízdě.

Musím dodat, že v naší chatě, stojící uprostřed Jizerské divočiny nebyla voda, ani elektřina a oproti očekávání to bylo neuvěřitelně krásné, klidné, civilizací nedotčené, romantické místo. Osobně jsem až téměř zapomněl, že taková místa stále existují. Pojedli jsme tedy polévku, rozdělali oheň, na který jsme vzápětí hodili již předem skvěle naložené masíčko. V ten moment se včetně terapeutů do té doby vcelku civilizovaná skupina proměnila v nenasytné neandrtálce, vydávající pouze nezřetelné skřeky. Natolik bylo to maso dobré. Naštěstí jsme se po zdolání této lahůdky, proměnili zpět v lidi a za zvuku kytary si užili překrásný zbytek večera. Netrval ovšem nikterak dlouho, protože jsme druhý den ráno vstávali velice brzo. Měli jsme totiž v devět hodin na louce schůzku s pánem od Čmeláka. To by nebyl takový problém, kdybychom se na místo nedostávali opět na kolech. Nebylo to sice bůhvíjak daleko, ale cesta se dělila na dva úseky. Z kopce a potom do velkého, dlouhého, prudkého, nekonečného kopce. Takže nám cesta trvala přibližně hodinu. Po příjezdu jsme se tedy vrhli s nadšením do práce. Někdo sekal s křoviňáky, někdo hrabal, někdo odklízel trávu na plachtách. Do práce jsme se vrhli s takovou vervou, že zhruba kolem páté hodiny odpoledne jsme měli větší část hotovou. Bohužel i my jsme byli hotoví, a to nemluvím o tom, že ta samá cesta jako tam, nás čekala i při cestě nazpět, jenom obráceně.

Nicméně, právě koukám že tento článek začíná být dlouhý, stejně, jako byl ten kopec. Musím to tedy bohužel trochu zkrátit. Tak tedy, v úterý nás čekala druhá a závěrečná část sečení. Vše proběhlo jak mělo a my jsme se již těšili na středeční, odpočinkový den. S dobrou náladou jsme jen trochu poklidili kolem chalupy, lelkovali a těšili se na čtvrtek, kdy jsme měli naplánovaný výlet na kolech, na nejvyšší horu Jizerek Smrk. To jsme ovšem ještě netušili, jaké nás následujícího dne čeká drama.

Po cestě nahoru jsme se já společně s dalším klientem omylem odpojili. To by bylo to nejmenší, ovšem cestou nazpět jsem se dvakrát proletěl. Nejdříve vzduchem, společně s mým kolem, které letělo hned v závěsu a chvilku na to ještě jednou vrtulníkem, zafixovaný, s podezřením na úraz páteře. Bohužel jedna klientka přede mnou nečekaně zabrzdila – já, má nepozornost a ne dobře seštelované brzdy způsobili, že mne to vykoplo při prudkém brždění do vzduchu. Naštěstí to dopadlo dobře, a já jsem byl jen s drobným pohmožděním druhý den propuštěn. Ovšem to byl již pátek, a tak mne terapeut odvezl z nemocnice rovnou zpět do komunity. Asi dvě hodiny po mne dorazili na kolech zpět i ostatní. Přijeli by možná současně se mnou, ovšem byli dobrovolně donuceni terapeutem, aby jeli delší cestou. Nakonec se to všem líbilo a každý z nás má další nové, krásné i dramatické zážitky.

A nezbývá než opět pronést ,,Díky, Advaito“.

Ondřej