Nastal ranní kolotoč. Na baráku se začaly mihotat osoby právě vstávajících klientů. Po ranní kávě a snídani začali všichni běhat barákem nahoru dolů a nosit věci k autu, do něhož jsme vše naložili.
Nemohoucí odjížděli autem až v poledne a my ostatní jsme nasedli na naše kola a vydali se směr Mariánskohorské boudy, kde na nás čekala zapůjčená chalupa výměnou za práci.
Cestu do Hejnic jsme znali, a tak jsme se vydali Viniční cestou ke kostelu, kde jsme měli první odpočinek. Samozřejmě jako vždy jsme zjistili, že jsme spoustu věcí zapomněli sbalit a tak jsme volali na barák, aby je dobalili. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do největšího kopce dnešního dne. Vrcholem bylo rozcestí Hřebínek s nadmořskou výškou 831 m. n. m. Kopec byl téměř nekonečný a tak jsme ho téměř všichni museli zdolat pěší chůzí a kola vést. Neřekl bych, že uvidím tolik cyklistů na jednom místě a tolik elektrokol pohromadě. Holt nyní už je cyklista téměř každý – motor nemotor.
Pak už to bylo naštěstí skoro pořád po rovince a na závěr nás čekal sjezd k chalupě, kde už na nás čekali ti, co jeli autem. Vybalili jsme věci, rozdělali oheň a strávili večer při hrající kytaře a filozofování o všem možném.
Poté co se někteří již vydali spát, pár zbylých jedinců obdivovalo hvězdy na nebi.
Hned druhý den nás čekala práce na orchidejové louce, kterou jsme měli za úkol posekat a připravit na příští rok. Všichni se zdatně zapojili do práce a tak nám to šlo pěkně od ruky. Počasí se vydařilo, ale na práci bylo přece jen trochu tepleji, než bychom si přáli. A tak splavení a unavení jsme se na kolech vydali zpět na chalupu. Jen v cestě nám stál 3 km dlouhý kopec z Josefova dolu, který jsme na našich bicyklech museli zdolat. Po celodenní práci opravdu příjemné. Také první věc, kterou jsme šli udělat po vyjetí na kopec byla koupačka v hasičské nádrži nad Josefáčem. Večer jsme opět strávili u ohně.
Další den počasí moc nepřálo a tak jsme dopoledne strávili na domě. Někteří odpočívali, hráli žolíky, hráli na kytaru či připravovali oběd. Odpoledne se počasí trochu ustálilo a tak se pár lidí vydalo na louku dosekat zbytky. Druhá část skupiny uklidila naši chaloupku. Po úklidu jsme se rozprchli do okolí. Na nákup, na houby či na protrženou přehradu. Večer jsme tradičně zakončili u ohně.
Poslední pracovní den jsme měli dvojitý budíček, protože napoprvé nás kuchař vzbudil o hodinu dřív, než bylo v plánu. Po snídani jsme nasedli na kola a jeli dohrabat louku, kterou včera dosekali. Hladoví jsme se vraceli po práci na barák, ale při příjezdu jsme zjistili, že kromě polévky oběd vlastně nemáme, protože pomocník kuchaře ho neudělal. Po zfušovaném obědě jsme se jeli opět vykoupat do nádrže. U ohně jsme nacvičovali divadlo na zářijové vystoupení a opět zakončili večer u kytary.
Následující den jsme se věnovali opravám okolo baráku, posekali jsme, nařezali a naštípali dřevo. Odpoledne se část jela podívat na vodopády, ostatní odpočívali nebo šli na houby. Večer jsme ještě upravili kompost a večer opět strávili u ohně, kde jsme si udělali i večeři.
Předposlední den, tedy pátek, jsme se vydali na cyklovýlet na vrchol Smrk (1124 m. n. m.). Už od rána bylo nesnesitelné vedro, které se během dne stupňovalo až k hodnotám, které byly neslučitelné s jízdou na kole. Bohužel skoro celá cesta vedla do kopce, což pro spoustu z nás bylo úmorné. Cestou jsme se vykoupali v romantickém přírodním jezírku a dostali jsme se až k předpokládanému prameni řeky Jizery, kde jsme nabrali možná pitnou vodu. Proč předpokládaný pramen? Protože se o něj prý hádáme s Poláky. Konečně se dostáváme pod vrchol hory Smrk, kde na nás čeká ještě výstup do spousty schodů. Nahoře na nás za odměnu čekal výhled z rozhledny. Nazpět nás čekala cesta převážně z kopce. Cesta probíhala v pořádku až do posledních asi 5 kilometrů, kdy během poslední cigarety, rezignovala pneumatika jednoho z klientů a sama se proděravěla. Po rychlé opravě jsme se vydali opět k chalupě. Opravené kolo ovšem vydrželo asi jen 2 kilometry a opět prasklo. Oprava se už nekonala a tak muselo být dotlačeno. Opět koupačka, konzervový guláš. Večer opět zkouška divadla a pak už kytara a opět nesmrtelné hity.
Poslední den a cesta nazpět do Nové vsi. Už od rána bylo zataženo a my vyhlíželi déšť, který by nám cestu znepříjemnil. Po snídani jsme se vrhli na úklid chalupy a vydali se na kolech zpět. Opět nás na začátku čeká výjezd do kopce a kolo s vyměněnou duší rezignuje. Probíhá násilná výměna celého kola. Užili jsme si několik sjezdů a cesta směřovala opět k hoře Smrk, kterou jsme tentokrát však jen objížděli. Cestou zněly různé výhružky a rezignace z řad klientů. Někteří chtěli jet zkratkou rovnou do Mníšku, ale po terapeutových slovech o sesazení do nižší fáze svůj názor změnili. Někteří vyhrožovali, že budou kolo tlačit už i po rovině. Pod Smrkem nás čekal největší sjezd dne k prameni Novoměstské kyselky, kterou si někteří z nás načepovali. Mňam. Dalším a opakovaným cílem byly Hejnice a zmrzlina. Bohužel bylo zavřeno, a tak jsme se bez zmrzliny vydali k Šolcově rybníku a odtud přes Oldřichov a Mníšek do Nové vsi, kde jsme naši cestu zakončili. K večeři bylo, jak říká náš terapeut, zase maso. Pak už většina z nás odpočívala a dávala svá těla do pořádku.
Tento rok to byla asi poslední takováto akce. Snad si každý našel to své a odvezl si nezapomenutelné zážitky. I kdyby to měl být smradlavý suchý záchod. Tak zase za rok…
Klient TK Advaita