V srpnu se konala akce jménem Čmelák. Sekání, kosení a hrabání orchidejových luk v Jizerských horách. Pro většinu z nás do té doby ještě nepoznaná událost. Na Čmeláka jsme se vydali (jak už tomu bývá) na kolech. Cesta byla celkem náročná, chvílema nekonečná, ale s úžasným pohledem na přírodu Jizerských hor. Když už jsme dorazili na Mariánskohorské boudy a já viděl chatičku, která se pro nás stala na příštích pár dní útočištěm, tak mi zprvu trochu zatrnulo. Málo kdo si v dnešní době dokáže představit obydlí bez pro nás už samozřejmých věcí jako je elektřina, topení, voda a klasický splachovací záchod. Ze začátku šok, po chvíli nadšení. Po tom co jsme se zabydleli a najedli se, nás čekal večer u ohně s kytarou a příjemným zpěvem a troufám si říci, že v tu chvíli opustily obavy z příštích pár dní i ty poslední z nás u kterých se do té doby držely.
Tři dny jsme jezdili do Horního Maxova, kde jsme od rána do odpoledne pracovali na orchidejových loukách. Šlo nám to pěkně od ruky a až na nespolehlivou techniku (polské křovinořezy) nebyl žádný problém. Cesty z práce zpět na Mariánskohorské boudy byly náročné výstupy do prudkého a nekonečného kopce. Bezvadně se o nás, ale starali dva tehdejší kuchaři Michal s Milanem, kteří vaření pro patnáct hladových krků v těžkých podmínkách zvládali na výbornou. Koupel obstarala opravdu kouzelná a “opravdu“ hodně ledová tůňka, která měla něco do sebe. Podnikli jsme i noční výlet na Protrženou přehradu, hony na houby a borůvky, kterých bylo v Jizerkách opravdu požehnaně, nebo třeba výlet na Smrk s úžasným výhledem. Pro mě osobně byl Čmelák nezapomenutelná akce, na kterou budu dlouho vzpomínat, akce která mi umožnila vidět po deseti letech svou babičku, vyzkoušet nové věci, užít si krásu Jizerských hor společně s lidmi, které mám rád a upustit emoce. Dlouho nám také bude znít v hlavách píseň „Hejvičitájo“, kterou nás terapeut Michal každé ráno budil a kterou si pobroukáváme dodnes. Chvílemi náročného Čmeláka jsme si užili a děkujeme za krásné prožitky, kterých by bez TK Advaita nebylo.
Díky, Martin