Letošní kosení orchidejové louky na Horním Maxově bylo něčím výjimečné. Pokud se ptáte čím, pokusím se Vám to přiblížit.
Celé to začalo v neděli ráno, když se většina klientů vydala na kole do hlouby Jizerských hor, do míst, kde se čas zastavil a příroda si tam žije svým vlastním životem. Do míst, kde se sice žije bez elektřiny a dalších technických vymožeností dnešní doby, ale za to v těsnějším spojení s přírodou.
Cestou na Smědavu jsme se zastavili v Hejnicích u baziliky a vyprávěli si legendu o zázračném uzdravení. Ve stoupání dlouhém přes 7 km měl jeden z klientů – Míra, menší krizi. Když jsme si o tom na Smědavě povídali, jeho kamarád Vašek k tomu připojil ještě pár vědeckých poznatků o škodlivosti a následcích kouření a v Mírovi se začalo něco odehrávat. Zhluboka se v 847 m. n. m. nadechnul a jeho plíce se naplnily svěžím horským vzduchem a pronesl větu, která zásadním způsobem ovlivnila běh dalších dnů: „Přestanu kouřit, zkusím to!“ A jak to u takových důležitých rozhodnutí bývá – pokušení se ozvalo: „Právě teď chceš přestat kouřit, když sis koupil po dlouhé době startky?“ Tyto myšlenky rychle zapudil do dalšího kopce cestou na Jizerku. Tam jsme ochutnali výborný ještě teplý borůvkový koláč a za chvíli už nás přivítala rozehřátá chalupa – to díky kolegovi a klientům, kteří dorazili dříve autem s našimi věcmi. Výjimečný den.
V pondělí jsme se chopili kos, hrábí a vidlí a zarostlá louka se začala pomalu měnit. V úterý ráno po ranní cigaretě se nakonec i Vašek rozhodl, že přestane kouřit. Výborně. A jelo se opět na louku. Ve tři hodiny odpoledne jsme dosekali poslední metry a odtáhli poslední trávu z dvouhektarové louky. To byl opravdu pěkný pocit. Po náročném dni jsme se šli vykoupat do ledové vody na josefodolské koupaliště. Cítili jsme se jako znovu zrození. Výjimečný den.
Ve středu místo obvyklé práce na boudě jsme jeli až do Jablonného v podještědí, kde Čmelák potřeboval vytrhat a posekat orobinec a zarůstající mokřady, které zde byly vytvořeny po revitalizaci místní černé skládky. Společnost nám dělala sympatická pracovnice Čmeláka Dáša – ta nám také zapůjčila až po prsa dlouhé holinky zvané „broďačky“, které bylo třeba k vytrhávání orobince i s kořeny. Udělalo se toho opravdu hodně a po tak náročném dni to opět chtělo koupel – tentokrát v Jablonecké přehradě. Na chalupě nás čekala plná krabice větrníků přivezená naším vedením, které přišlo nasát místní atmosféru. Další výjimečný den.
Ve čtvrtek jsme vyrazili na nejvyšší horu Jizerek na české straně hor. Krátce po poledni jsme všichni stanuli na rozhledně na Smrku a pokoušeli se ji jako pokaždé, když tam jsme, rozhoupat. Třikrát jsme dostali vynadáno a pak jsme toho nechali. Příště to rozhoupem! Den vyvrcholil čerstvě upečeným borůvkovým koláčem a nácvikem divadla na Kulturfest. Opět výjimečný den.
V pátek nás probudilo sluníčko a my jsme se pomalu loučili s boudou, která si nás svým kouzlem za ten týden přinejmenším příznivě naklonila. A to nemluvím o množství a nádheře hub, které rostly kolem, o hraní na kytaru a zpívání, o večerním opékání a hledění do ohně, o společných hrách při petrolejce a dobrém jídle a legraci… Přeji nám všem, ať takových výjimečných dnů jen přibývá a to nejen vysoko v horách, ale i v níže položených oblastech.
PS: Míra i Vašek do dneška nekouří a přidávají se další. Díky, že jsem mohl být u spuštění této laviny…
Michal Drobník
Se zájmem jsem si přečetla vyprávění o akci Čmelák.Autor píše velmi poutavě,jako češtinářka hodnotím za 1. Je úžasné, co všechno děláte pro přírodu a samozřejmě i pro sebe. Přeji hodně vnitřní síly Mirkovi a Vaškovi.A´T se Vám všem daříi na Kulturfestu. Lenka Neckářová