Putování po Lužických horách 2018

Od středy 23. května do neděle 27. května 2018 výprava 13 klientů a dvou terapeutů z terapeutické komunity Nová Ves zdolávala spolu s radostí, obavami, nadšením, leností i částečnou nechutí nejvyšší vrcholky a nejhlubší údolí Lužických hor!
Vše potřebné pro přežití jsme si nesli s sebou v batozích. Tedy jídlo, ošacení a bydlení. I když během cesty batohy spíše těžkly a různé části těl bolely víc a víc, tak radost z dosažených cílů a nádherných výhledů do sluncem zalité krajiny nám kráčela v patách nebo se zrcadlila v opálených tvářích, či dokonce ve slovech uznání a výkřicích uspokojení!
Lenost, nechuť i zloba také nacházely způsoby svých sebevyjádření skrze smyslové a tělesné orgány přítomných, ale dařilo se je včas přinášet do skupinového prostoru a tam s nimi pracovat a chápat je.

Autobusem v 9,34 jme vyrazili do Liberce. Na autobusovém nádraží jsme čekali hodinu na autobus do Nového Boru. Tam jsme zažili bouřku a přívalový déšť.
Nejvíce a jedinkrát jsme zmokli v autobuse cestou z Liberce do Nového Boru. Voda z prudkého deště se dostala do prostorů střešních okének autobusu. Když pak autobus zatáčel, brzdil nebo zvyšoval rychlost, tak tato voda z okének vytékala na cestující v autobuse. To trvalo asi čtvrt hodiny. V Novém Boru už nebylo po dešti ani památky a v klidu jsme se mohli pustit do plnění úkolů naší netajné mise!
Asi ve 12,25 jsme odhodlaně jako jeden poutník vykročili z autobusové zastávky „Egermannova“ ke čtvrtému nejvyššímu bodu Lužických hor – k hoře Klíč, která nás k sobě zvala ze své majestátní výše 759 m.
Z vrcholu tentokrát nebylo vidět až na Sněžku, ale i tak byl výhled panoramaticky plodný a konturově bohatý! Přes Jelení skok a Kamzičí studánku jsme se doplazili na vrchol Klíče kolem 14,45. Spočinuli jsme a přes Svor, Rousínov a Milštejn jsme dorazili zhruba kolem 19,30 na tábořiště k Hamerskému potoku pod přehradu Naděje. Zdolaná vzdálenost 16ti km nás po večeři, posezení u ohně, honu na klíšťata, rozloučení, přečtení komunitního deníku a částečné hygieně mocně motivovala ke spánku!

Ve čtvrtek ráno jako každý den byl budíček v 7,30. Následovaly individuální oživovací procedury, ve kterých hlavní roli hrály cigarety nebo tabáky a mocná vzývání posvátné „Kaví síly“! Pak snídaně, sbalení si věcí a příbytků, ošetření puchýřů a skupinový pokřik dne, který nás měl jako skupinu vystřelit na další cestu! Občas se to podařilo. Ve čtvrtek ráno pokřik zněl: „Na Jedlovou horu s batohem humoru!“
Po cestě – během odpočinku „U svatého Jána“ – se část výpravy vydala k sirnému prameni na Hamerském potoku, který ve skutečnosti není sirný, ale jehož červené zabarvení má na svědomí bakterie Lemotrix ochracea, která mění sloučeniny síry v hydroxid železa. Voda, vytékající z jezírka je tedy velmi železitá.
Závěrečná fáze výstupu na Jedlovou horu je v extrémním terénním sklonu. Skupina ale s humorem v batohu vše úspěšně zdolala!
Na vrcholu nás uvítal početný a družný národ malých mušek, jejichž zvídavá touha ochutnat cokoli byla sice zpočátku sympatická, ale po chvíli více a více nesympatická až otravná! Zatímco těsně po výstupu se nám chtělo zvolat něco jako: „Hle, život!“, tak po několika minutách strávených v blízkosti těchto tvorečků se toto zvolání přetavilo do suchého konstatování: „Mrchy jedny“ – a to byla jedna z těch mírnějších výrazových forem, které kolem bujely!
Přes Křížovou horu s nádhernou Křížovou cestou jsme se v Jiřetínském sportovním areálu občerstvili, osvěžili, osprchovali, najedli, popovídali, užili si hezkého večera, kvízových otázek i spánku.

V pátek ráno pak znovu do akce! Tentokrát přes obec Lesné a Čertovu pláň na nejvyšší vrchol Lužických hor – samu matku Luž do výšky 793 metrů!
Druhý nejvyšší vrchol Pěnkavčí vrch měří jen o metr méně – tedy 792 metrů nad mořem a po jeho hřebeni prochází rozvodí mezi Severním a Baltským mořem – ten jsme ale minuli, přičemž jsme ho zpovzdálí a s úctou bedlivě pozorovali!
Posledních 500 metrů výstupu na Luž jsme realizovali bez batohů.
Vrchol Luže jsme si pak zabrali pro naši nezbytnou mimořádnou skupinu, čímž jsme bránili turistům převážně německé národnosti v jejich plnohodnotném turistickém uspokojení! Nezaútočili na nás! Z toho se dá odvodit, že napětí mezi oběma národy je v současnosti minimální….
U restaurace pod Luží jsme spočinuli. Nově přisátá klíšťata byla odeslána do krajin Věčného sání. Puchýře byly ošetřeny naším stále bdělým a neúnavným skupinovým doktorem. Hráli jsme frisbee. Taky jsme chvíli jedli, pili, poslouchali rádio, dobrou vůli k sobě měli…
Cestou kolem přehrady Naděje na tábořiště u Hamerského potoka, kde jsme strávili druhou noc, proběhla koupel v přehradě.

V sobotu pak vzhůru na Hvozd! A to cestou přes Mařenice a „Babiččin odpočinek“.
Jestli se opravdu pustíme až do zdolání samotného vrcholu Hvozdu (750 m) bylo až do „Babiččina odpočinku“ nejasné. A to i přesto, že ranní pokřik zněl: „I když už mám dost, přesto zdolám Hvozd!“
U „Babiččina odpočinku“ tak někdo způsobil, že sám náčelník zavelel „K výstupu vpřed!“ Kdo způsobil, že náčelník takto zavelel, dodnes nevíme, neboť autentické odposlechy putovních rozhovorů pozřely srny!
Nicméně vrchol Hvozdu byl dobyt!
Způsobilo to sice dočasný rozkol ve skupině a další mimořádnou skupinu při sestupu, ale vše bylo opět vysvětleno a pochopeno.
Na vrcholu jsme nalezli u restaurace hodující německou výpravu a ohromující výhledy do sluncem protkané krajiny. Výhledy předčily naše očekávání a završily tak důstojně tuto naši několikadenní výhledovou sérii!
Pak už jsme jen prošli po vrstevnici kolem chaty Seleška do posledního tábořiště v Heřmanicích. Tam byla k dispozici opět sprcha, hrály se žolíky, seděli jsme u ohně, byl čokoládově korunován vítěz putovního kvízu „O Lužického wander(wo)mana“ a spali jsme a spali…
V místní restauraci nám byla sice na stoly přinesena v průběhu celého týdne předtím domlouvaná a avizovaná večeře, ale na talířích, které byly zřejmě dimenzované na menší množství jídla, než jaké jsme čekali! I s tím jsme se vyrovnali a alespoň jsme dojedli zbytky zásob.

V neděli jsme pak jen došli do Jablonného v Podještědí – asi 5 km – odtud autobusem do Chrastavy a peugeotem jsme se vrátili asi kolem druhé hodiny odpolední ve dvou skupinách zpět domů!