Když jsme vyrazili na cyklopuťák, tak jsem ještě netušil co nás čeká za kopec. První zastavení bylo na jablonecké přehradě. Někdo se vykoupal, někdo se šel občerstvit. Při odjezdu z přehrady nás potkala průtrž mračen. Chvíli jsme se schovali a pak pokračovali dál již za mírnějšího deště. Po cestě nás čekal znovu pěkný kopec, ze kterého někteří měli strach. Ale zbytečně protože nebyl o nic horší než ten na Javorový vrch. Dále jsme pokračovali směr Turnov. Cesta byla suprová a pěkná. Rozhlížel jsem se po krajině a užíval jsem si ten nádherný bezdrogový pocit. Chvílemi v kopcích jsem si myslel, že už to nezvládnu a bojoval jsem ze sebou dál a snažil jsem si držet své ladné tempo. Po příjezdu do Turnova jsme se občerstvili výbornou točenou zmrzlinou. A vydali jsme se dále na cestu do kempu Sedmihorky. Po postavení stanu jsme se šli vykoupat, ale já si chtěl nejdřív zapálit. Balil jsem si cigaretu a než jsem si ji stihnul zapálit, tak mě kluci chytli a oblečeného mě hodili do vody. Strašná sranda – pro některé ha ha ha. Večer kluci rozdělali oheň a opékali jsme buřty. Za první den na cyklopuťáku jsme ujeli přibližně krásných 43 kilometrů.
Další den ráno jsme vstávali svěží a nabuzeni na další kilometry na kolech. Ne všichni mohli pokračovat na kole. Jedno kolo mělo prasklý drát, a tak potřebovalo cykloservis, naštěstí jsem měli i auto. Zbytek skupiny hurá do pedálů a vyjeli jsme do kempu Zrcadlová koza. Za ten den jsme ujeli pouhých 17 km za 3 hodiny. A náš terapeut Lukáš si nás pochvaloval, jak jsme hodní a šikovní. V kempu cesta nekončila, v plánu ten den byla jízda na raftech. Já neměl boty do vody a musel jsem jít do vody, abychom přenesli rafty přes kameny do větší hloubky. Během cesty jsme se i vykoupali v Jizeře. Voda byla sice trochu studená, ale bylo takové horko, že v tu chvíli to bylo i příjemné a osvěžující. Po příjezdu jsme se v kempu najedli a pak se věnovali sporům – volejbalu, fresce. Spal jsem venku na karimatce a ve spacáku, než jsem usnul, tak jsem pozoroval hvězdy a přemýšlel. Kdybych tady v komunitě nebyl, tak bych určitě nezažil venku tak pěkné zážitky jako tady se skupinou a terapeuty, protože bych venku jenom fetoval a nic takového by mě ani nezajímalo. Těšil jsem se na další den, kdy nás čekala nejdelší trasa.
Třetí den se mi vůbec nechtělo vstávat, protože už jsem na sobě cítil únavu a trochu bolest v nohou. Nafasovali jsme svačinu a mohli jsme vyrazit. Po cestě jsme navštívili hrad Trosky a viděli i Kost, bylo to tam nádherný. Po cestě jsme měli několik krásných dlouhých kopců. Jeden z nich byl asi 2 km dlouhý, ale nebyl moc prudký. Ale zato zase byl táhlý. Dokázal jsem ho vyjet najednou, ale na konci kopce jsem sebou praštil o zem a myslel jsem, že zkolabuji. Co se mi líbilo na klucích, tak že v kopcích čekali na poslední a podporovali je, protože už toho měli opravdu plný kecky. Páč seděli po několika letech na kole a nebyli na to zvyklý. Od rána do 19 hod jsme ujeli přibližně krásných 68 km. Po příjezdu do kempu v Brandžeži jsme zjistili, že kemp je plný a byl by problém najít místo, abychom byli všichni spolu. Naštěstí majitel byl vstřícný a našel nám místo, kde můžeme postavit stany. Tam jsme rozdělali stany, někteří se šli vykoupat a někdo vařil večeři. Potom co jsme se vrátili od vody, tak se kluci prostřídali, aby ti co vařili, tak se mohli jít také vykoupat. A na co jsem tam nepřišel, že před několika lety jsem tam byl s tetou, strejdou, bratrancem a sestřenkou. A vzpomínal jsem na ty staré časy, jak jsme chodívali s bratrancem a sestřenkou do jedné hospůdky na pivečko a stolní fotbálek. A jaké to bylo krásné s nimi, když jsem ještě nefetoval a dokázal si užívat života i bez drog. Jediné co tam bylo špatné, tak to bylo, že na druhé straně rybníka byla nějaká reggae a techno párty. A skoro celou skupinu to rozchuťovalo, protože jsme takovou muziku poslouchali, když jsme brali. Mě i samotného to rozchucovalo, protože hned mi tam skočilo, že tam jsou lidi pod vlivem alkoholu marihuany a jinačích omamných látek. A kdybychom mohli tam jít, tak já bych byl mezi prvními, kdo by tam chtěl jít. Ale vím, že na takových akcích jsem v životě nebyl a pokud chci abstinovat, tak se takovým akcím musím obloukem vyhýbat, protože vím, že by to tam nedopadlo dobře. Potom místo toho abych přemýšlel, jak jsou tam lidi zfetovaný, tak jsem si začal říkat, proč jsem musel být takový a musel jsem vůbec začít s těma debilními drogami. A nemůžu mít radši přítelkyni a užívat si normálního života. A všichni jsme se báli, že to bude hrát i přes noc a že se ani nevyspíme. Ale naštěstí tomu tak nebylo a po 10. hodině to skončilo. A já zase spal venku a pozoroval hvězdy, jestli nějaká nespadne, abych si něco mohl přát. A dokonce mi i jedna spadla, tak jsem zvědavý, jestli se mi to splní.
Cyklopuťák se dostal do posledního dne. Ale mně to celkem i stačilo, protože únava byla čím dál větší a větší. Po cestě do komunity jsme se před Libercem stavili se vykoupat, bylo to tam super a voda byla ještě lepší. Z koupaliště nás čekal ještě jeden větší kopeček. A potom už byla jenom rovinka, což byla už taková odpočinková jízda. Ale opravdu lepší zážitky, než tady, hodně dlouho nepamatuji. Milí Přátelé, jestli chcete poznat super partu s 12 ti lidmi a zažít čistý nezapomenutelný zážitky, tak přijďte do Terapeutické komunity Advaita 🙂
Michal